Vojtěch Jasný je u nás znám především jako tvůrce jednoho filmu, Všech dobrých rodáků (1968), kteří po premiéře restaurované verze na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech vstupují začátkem srpna do kinodistribuce v rámci Projektu 100. Třetí díl tzv. (volné) moravské trilogie, jejíž první dvě části jsou povídková lyrika Touha (1958) a dnes již poněkud zastaralá politická satira Až přijde kocour (1963), byl díky restauraci zařazen do Zlatého fondu československé kinematografie po bok Markéty Lazarové a Hoří, má panenko. Zato Jasného exilová tvorba zůstává většině lidí převážně neznámá, což se snažily změnit dvě retrospektivy – brněnská Dobrý rodák Vojtěch Jasný, konaná před dvěma lety při příležitosti režisérových 85. narozenin, a letošní uhersko-hradišťská, kdy na 39. Letní filmové školy bylo představeno jeho téměř kompletní dílo. Přední životopisec Vojtěcha Jasného, prof. Jiří Voráč, zastává názor, že v případě zahraniční tvorby nelze mluvit o kontinuitě z hlediska udržení si a rozvoje autorského rukopisu. Tento postoj se vztahuje jak na návaznost mezi „československými“ a „evropskými“ snímky, tak i v rámci korpusu děl, které Jasný natočil v zahraničí.
Pokud bychom brali autorství v ryzí podobě jako zodpovědnost za scénář i režii, nemohli bychom o kontinuitě tvorby mluvit úplně ani v případě Jasného domácích počinů. Zůstaneme-li u celovečerních fikčních filmů a opomene-li ty, které natočil spolu s Karlem Kachyňou (budovatelské dokumenty Není stále zamračeno, Neobyčejná léta, Lidé jednoho srdce a prorežimní film Dnes večer všechno skončí), za autorskou by se dala považovat pouze moravská trilogie, k níž si také napsal scénář. Zářijové noci (1957) vznikly podle hry Pavla Kohouta, Přežil jsem svou smrt (1960) napsal Milan Jariš a pod Procesím k panence (1961) je jako scenárista podepsán Miroslav Stehlík, koprodukční Dýmky (1966) byly natočeny dle povídek Ilji Erenburga. Pro Jasného rakousko-německé období platí, že převládají adaptace knih (Maják – Ladislav Mňačko, Kulturník – Thomas Bernhard, Klaunovy názory – Heinrich Böll) a zfilmování scénářů uznávaných a ceněných autorů (Život schizofrenního básníka Alexandra Märtze – Heinar Kipphardt, Klaunovy názory – Heinrich Böll). Autorský je tak pouze povídkový Návrat (1977).
Exil: dráha poctivého filmového žoldnéře Před rozborem charakteristických znaků (k němuž se dostaneme v pokračování tohoto článku) společných pro Jasného československé a evropské filmy je třeba vysvětlit důvod jeho emigrace. Ve své autobiografii Život a film uvádí, že mezní bod představovala Česká rapsodie (1969), která měla mít podobu reklamního snímku na objednávku ministerstva kultury pro československý pavilon na Světové výstavě v japonské Ósace. Z původní koncepce vzešla báseň o okupované zemi, v níž nechyběly aktuální a podvratné narážky na Jana Palacha.
Předložený scénář – beze slov, pouze v obrazech – byl vrácen s tím, že pokud bude natočen ve stávající podobě, půjdou tvůrci do vězení a ministr přijde o místo. Ačkoliv Jasný slíbil přepracování, dvacetiminutový dokument natočil tak, jak původně zamýšlel – s výmluvou, že jde pouze o obrazy krásné krajiny. Přestože v Ósace sklidil úspěch a dočkal se nominace na Oscara za krátký film, od ředitele Čs. filmu Jiřího Purše dostal ultimátum: měl odvolat Všechny dobré rodáky i Českou rapsodii a natočit prorežimní scénář, pod kterým byl podepsán Kamil Pixa a v kterém byli adorováni českoslovenští agenti tajné služby.Jasný Puršovi přislíbil, že tak učiní, ale věděl, že spolu se svou ženou a synem musí emigrovat. „Využili“ vízum na léčení syna v západním Německu a další do Jugoslávie na cestu k moři na dovolenou. Odchod do exilu se uskutečnil v červnu 1970, po dvou letech v Jugoslávii se spolu s rodinou usadil v rakouském Salzburgu. Tam se dostal proto, že Jugoslávie na počátku 70. let veřejně nemohla podporovat československé emigranty, a tak mu bylo obstaráno vízum do Rakouska s tím, že s Jasným budou Jugoslávci později na jeho plánovaných projektech spolupracovat. Scénář Psi a lidi ovšem v roce 1971 natočil Evald Schörm a projekt připravovaný pro Jana Wericha Kominík a korouhvičky nakonec nevznikl.
Z Jasného vzpomínek, publikovaných v knize Život a film, je patrné, že idealizované představy o životě v exilu narazily na krutou realitu: „Do Ameriky jsem vůbec nechtěl, myslel jsem, že budu pokračovat jaksi v duchu našeho Pražského jara v zemích, kde tehdy většinou vládli sociální demokrati a velmi účinně nás exulanty podporovali.“ Přestože uvádí, že „se musel přeorientovat na úplně jiné publikum než doma“ a že se v Evropě dal „na dráhu poctivého filmového žoldnéře“, neznamená to, že by jeho filmy postrádaly znaky, které si spojujeme s jeho dílem.
Exilová tvorba: rakousko-německé období
Následující řádky budou věnovány rakousko-německému období, než se Jasný roku 1984 usadil ve svém druhém domově v USA – New Yorku. Měl štěstí, že mnichovská firma Taurus zakoupila Všechny dobré rodáky ještě před jejich zářijovým zákazem a že je odvysílala televizní stanice ZDF. Rodáci totiž vzbudili veliký zájem o jeho osobu, a tak byl v Salzburgu kontaktován s žádostí, aby režíroval televizní snímky. Televizní produkce tvoří hlavní náplň jeho tvorby z první poloviny 70. let: Snílek (1972), Maják (1972), Kulturník (1974) a Život schizofrenního básníka Alexandera Märze (1976).Klaunovy názory (1975) byly jediným Jasného filmem z první poloviny 70. let, který byl určen do kina. Příprava začala na konci 60. let ve spolupráci se spisovatelem Heinrichem Bollem, autorem románové předlohy (1963). Realizace projektu se protáhla jednak kvůli nedostatku financí, které nakonec poskytl oscarový herec Maxmilian Schell, jednak kvůli dlouhé práci na scénáři, která zabrala pět let. Natočeny nakonec byly díky tomu, že scénář získal peněžitou odměnu pro produkci za nejlepší scénář v Německu a Böll obdržel roku 1972 Nobelovu cenu.
(Dis)kontinuita tvorby Jiří Voráč po projekci filmu Kulturník v rámci brněnské přehlídky Dobrý rodák Vojtěch Jasný vyjádřil názor, že u Jasného v 60. letech docházelo k rozvíjení básnických kvalit, ale v 70. letech po jeho odchodu byla kontinuita vývoje přerušena a nahrazena větší různorodostí. „Rozvíjeni básnických kvalit“ je skutečně přítomno ve snímcích ze 60. let, zejména těch, které Jasnému způsobily největší problémy u cenzorů (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci, Česká rapsodie).
Zapomíná se ovšem na drama bez jakýchkoliv estetizujících prvků Přežil jsem svou smrt (1960), na satiričtější, komunisty svým zesměšňováním kolektivizace (Procesí k panence, 1961) či příklonem k západní žánrové podobě (Magnetické vlny léčí, 1965) dráždící díla s cílem bavit a diváka ze sledování fikce vytrhávat (Dýmky, 1966). Patrná je i určitá žánrová různorodost (od koncentračního dramatu přes satirickou komedii k moralistní pohádce a podvratným výsměšným nápodobám svých vzorů), která rozhodně nesvědčí o nějaké důslednější volbě látek, které je patrné u jeho evropského (rakousko-německé) období.Jako vhodnější se jeví vnímat Jasného tvorbu jako soubor opakujících se, různě variovaných a postupně se rozvíjejících znaků, než prostřednictvím tzv. poetického stylu s inklinací ke spirituálnímu pojetí. Druhé zmíněné čtení se totiž omezuje výhradně na jeho mistrová díla (moravská trilogie) a jeví se jako značně reduktivní.
Vojtěch Jasný se po projekci Zářijových nocí na brněnské přehlídce vyjádřil, že za autorský film – kromě takového, kde je podepsán pod scénářem a zároveň ho i režíroval - považuje takový, kde je přítomna silná ženská hrdinka, zvíře (nejlépe v podobě psa) a dítě (nejlépe v podobě chlapce). Silná ženská hrdinka se u něj ale objevuje pouze (!) v povídkové Touze v části Anděla, k genderovým otázkám, ovšem značně zpátečnicky, se vyjadřuje v Procesí k panence a Klaunových názorech. S ostatním zmíněným by se dalo souhlasit, ale výčet těchto prvků by byl nošením kocoura do českého maloměsta. Mnohem podstatnější pro nás bude, že jeho filmy - nehledě na zemi a rok vzniku - jsou značně sebeuvědomělé, upozorňují na sebe jako na médium, zároveň se k němu staví kriticky, vzdávají poctu a přepracovávají kódy z děl jiných režisérů a neopomenutelná je i významotvorná práce s barvou. O tom ale až v druhé části Jasného profilu, zaměřeného na jeho exilovou tvorbu, který vám přineseme na začáku příštího týdne.
