V tomto ohledu budou (u)spokojeni diváci první části, ve které je přidán exkurz do prenatálního období (včetně masturbace), rozšířen lov ve vlaku (včetně ejakulace), předstírané orgasmy (včetně penetrace) a sexuální polyfonie (včetně canilingu). Kdo s tímto očekáváním zhlédne část druhou, dočká se leda exotického sendviče. 

Jak tvrdí jeden zahraniční kolega, (proto)pornografické sekvence jsou nedílnou součástí vyprávění, jelikož je na ploše pěti a půl hodin mapován jeden lidský život, ke kterému prozkoumávání různých druhů sexu neodmyslitelně patří. Ovšem Nymfomanka, část I. je rozšířena téměř o půlhodinu (28 minut navíc oproti kinoverzi) a Nymfomanka, část II. je delší skoro o hodinu (56 minut oproti kinoverzi), z čehož nepřímo vyplývá, že přidány nebyly jenom výše zmíněné divácky atraktivní pasáže.

Než se ale dostaneme k tomu opravdu zajímavému, po seligmanovsku odbočíme zpět ke kontextu. Podle oficiálních zpráv se režisér a scenárista Lars von Trier na propagaci nepodílel, pokud za podílení nepočítáme press-whoring v Cannes (aneb vulgarismy jsou v pořádku, pokud nejsou psány česky a jde o terminus-technicus). Kratší varianta obou dílů šla do kin jednak s ohledem na požadavky kinařů a všemožná cenzurní opatření, jednak s Trierovým souhlasem, ale proti jeho vůli.

I kdyby šlo o součást promyšlené tržní strategie, nic to nemění na faktu, že hlavní je dílo samotné, nikoliv diskurz ho obklopující. Není to poprvé, co došlo k výraznému zkrácení oproti původnímu sestřihu. Ovšem o Dogville se toho tolik nenapsalo a kdo se víc zajímal o historii kinoverze, věděl(a), že s ní byl Trier spokojenější než s o čtyřicet minut delší, označovanou jako "Director´s cut".

U Nymfomanky je důvod nespokojenosti pochopitelný. Nemá moc velký smysl se dohadovat, proč tomu tak je u dánského provocauteura. Lze pouze tipovat, že (a) více odboček splňuje Trierovu představu o tvorbě zcela nového žánru digresionismu (digrese znamená odbočka), (b) že zakladatel společnosti specializující se na ženské porno chce posouvat hranice zobrazovaného a (c) že jsou lépe prokresleny obě ústřední postavy (Joe, Seligman) a některé přidané pasáže vzbuzují kýženou polemiku.

Kýženou otázkou ale je, jestli skoro hodina a půl "navíc" má jiné opodstatnění, než že navýší tržby, s nimiž by nyní měli být spokojeni i zahraniční koproducenti. Z diváckého hlediska autorovi těchto řádků na kinoverzi vadilo, že první "polovina" nepředstavovala onen příslovečný kamínek v botě a druhá s výjimkou kontroverzního epilogu pozbývala nejednoznačnosti. Díky přidaným sekvencím jsou ale obě výtky smazány.

A které to jsou? Umírající otec v "jedničce" a potrat ve "dvojce". Čtvrtá kapitola Delirium představuje v první části výraznou změnu tónu a dovede znepokojit nejenom důrazem kladeným na poslední chvilky před smrtí, ale jejich propojením s fyzičností spojovanou s lidským životem. Zároveň s větší přítomností některých vedlejších postav (otec - stromy a dar v dětství, kamarádka - soupeření ve vlaku, sekretářka - její intrikování s (ne)odevzdáním dopisu Jeromeovi) je lépe vykreslena ústřední Joe, na kterou se tak lze lépe napojit a cítit k ní - navzdory metafikčnosti - určité sympatie.

Nelegální potrat - zejména vše, co mu předchází a co po něm následuje - je sekvencí zcela zásadní. Nejenom že odpovídá tématu, vztahujícímu se ke svobodné volbě navzdory biologické předurčenosti a sociální podmíněnosti, ale přinutí i liberálně uvažující jedince přestat souhlasně kývat hlavou a odvrátit zrak a zamyslet se nad některými svými názory. Detailní záběry nelegálně prováděného zákroku jsou znepokojující znejištěním divácké pozice: jednak se přepíná mezi dvěma dokumentárními módy (výkladovým, založeném na názorném objasňování postupů, a reflexivním, kdy se o nich polemizuje), jednak se poprvé snímek nekloní na stranu jedné ze dvou postav a nechává disputaci neuzavřenou.

Neznamená to, že by inkriminované - výše zmíněné - pasáže z celku trčely. Naopak působivosti dosahují i proto, že lépe funguje pohrávání si se strukturou sympatií (napojení na Joe je u smrti otce snazší, protože je prezentována spíše jako oběť společnosti, vůči které se následně vzepře). A rytmus je vyváženější, jelikož předposlední dvě kapitoly mají kolem jedné hodiny každá. Klady, rozvedené v příspěvku do makrorecenze, přitom zůstávají. Kritické poznámky ale již neplatí, protože u režisérského sestřihu Nymfomanky není pochyb, že jde o Trierův opus magnum.

I navzdory zdánlivé doslovnosti, jež je ve skutečnosti přiznanou reflexí vlastní tvorby a vlivu jiných médií a konvencí uměleckých děl na formální uspořádání, je stále co objevovat. Vydání na Blu-ray, jež je alespoň ve Spojených státech plánováno na konec tohoto roku, by mohlo objasnit, jak se to má s naznačovaným incestem mezi Joe a jejím otcem.