[Recenzi na film Vyšší moc jsme vám přinesli již v říjnu v rámci festivalu Be2Can, nyní ji však připomínáme v souvislosti s oficiální distribuční premiérou.]
Manželé Tomas (Johannes Kuhnke) a Ebba (Lisa Loven Kongsli) a jejich děti Vera (Clara Wettergren) a Harry (Vincent Wettergren) představují model slabikářově tradiční rodiny až do jediného krátkého okamžiku, kdy se pracně budovaná idyla rozplyne stejně rychle jako sněhová mlha po lavině, která se zastavila, aniž by se někomu něco stalo. To je výchozí premisa snímku, který na letošním filmovém festivalu v Cannes získal Cenu poroty v sekci Un certain regard, díky níž může Ruben Östlund začít rozvíjet zneklidňující studii rozvržení mužské a ženské role v klasickém rodinném modelu.
Úvodní představení rodiny není ploché nebo prvoplánové, i u nich najdeme drobné půtky, paličaté děti, předzvěsti možných problémů, které v úvodní sekvenci vypadají pouze jako možný potenciál. Později se ale ukáže, že jde o už dávno rozběhlé drama, pouze schované pod povrchem. A právě hrozící nebezpečí laviny v prvních minutách filmu představuje určitou metaforu poodkrývající trhlinu na pěkné tváři dokonalé rodiny. Podobně fungují i dlouhé, vysoce estetizované záběry každodenní rutiny lyžařského střediska v sezóně. Ty vytvářejí paralelu k zaběhnutým rodinným stereotypům, které chrání před nepříjemnými otázkami, jež by mohly narušit pečlivě vybudovaný vesmír na první pohled dokonalé rodiny.
Vyšší moc by se dala na úrovni vztahového dramatu považovat za pokračovatele linie snímků od Ingmara Bergmana, Larse von Triera nebo Ulricha Seidla, které se věnují interakci mezi nejbližšími lidmi. Stejně jako například Scény z manželského života, Dogville či trilogie Ráj tematizuje odcizení dvou lidí, kteří si chtěli být nejblíže. Nicméně je důležité podotknout, že se od nich v jednom zásadním aspektu odlišuje. Ruben Östlund totiž dokázal toto těžké téma odlehčit a vnést do filmu symptomatický černý severský humor. Díky tomu Vyšší moc získává další rozměr, který na jedné straně celé drama odlehčuje, ale na straně druhé činí celé vyznění ještě mrazivější. Lehce načrtnutý melodramatický tón podtrhuje ve studii manželství a jeho životaschopnosti v současné době především aspekt subtilnosti takového svazku.
Problematika manželské krize je umocněná tím, že Tomas a Ebba mají dvě malé děti, které se z ničeho nic ocitnou uprostřed zmatku, s nímž nemají nic společného, a přesto mu musí čelit. Oba se sice snaží držet emoce pod pokličkou, ale nevyřčené napětí zcela nepokrytě prosakuje velmi banálními konverzacemi a Vera s Harrym je dokážou neomylně vycítit. Mezi nejsilnější situace bezpochyby patří moment, v němž se děti spojí proti svým rodičům a odmítají s nimi být ve stejném pokoji. Kromě zručně napsaných scén drobných dětských vzpour, skrze něž Vera a Harry reagují na neobvyklou situaci, stojí za zmínku také velmi nadstandardní výkony dětských herců.
Neopomenutelná je u Vyšší moci také formální stránka, a to především kamera Fredrika Wenzela, která v lecčems připomíná dlouhé stylizované záběry Kubrickových snímků 2001: Vesmírná Odysea nebo Osvícení či Hanekeho filmů Utajený či Bílá stuha. Tyto záběry by se ve Vyšší moci daly rozdělit do dvou skupin na interiéry a exteriéry, přičemž oba dva typy zdůrazňují především zneklidňující atmosféru, která obklopuje pár bojující o znovunabytí ztracené rovnováhy. Obrazy hotelových chodeb a pokojů, v nichž jsou rámovány potyčky Tomase a Ebby, stejně jako dechberoucí záběry horské krajiny nebo liduprázdného horského centra před a po otvíracích hodinách dávají celému filmu nezaměnitelný rytmus.
Ruben Östlund ve Vyšší moci exceluje především ve vykreslení atmosféry a nálady díky tomu, že vrství dramatické herecké výstupy s paralelními metaforickými obrazy. Dokáže velmi elegantně pracovat s detaily a to jak ve vizuální stránce, tak v dialozích a jednání hlavních dvou aktérů. Nicméně to, co dělá z tohoto snímku nadstandardní divácký zážitek, je vyvážená kombinace tragiky a komiky. Jde tak bezpochyby o další z letošních snímků, které stojí za to zhlédnout na velkém plátně.
