Hlavní cenu Grand Prix si z festivalu odvezlo islandsko-dánské drama Vrabčáci islandského režiséra Runara Runarssona. Ten už se svým filmem bodoval i na MFF v San Sebastiánu, kde získal Cenu za nejlepší film a velký úspěch sklidil i na festivalu v Chicagu. Vrabčáci ukazují citlivým a meditativním způsobem úskalí dospívání. V režisérově rukopisu se odráží poetika a rytmus severské kinematografie, především co se dramat týče. Obrazy jsou natáčené tak, aby dosáhly kýženého výsledku. Působivá islandská krajina snímaná v dlouhých klidných záběrech koresponduje s blízkou a osobní kamerou, která vykresluje vnitřní zmatky a pohnutky hlavního hrdiny Ariho. Například zcizující scény využívají odrazů a zrcadel. Místy tíživou a místy vzletnou atmosféru dokresluje i hudba snad nejslavnější islandské kapely Sigur Rós. Zajímavostí je, že film Vrabčáci vznikl na základě stejnojmenného krátkého snímku Rúnara Rúnarssona.
2. filmy v české předpremiéřeJako každý rok i letos představil FEBIOFEST snímky, které v průběhu roku vstoupí do české ditribuce. Jako příklad uvedeme tři znich.
Americko-kanadský thriller Spotlight, který získal na letošních Oscarech cenu za Nejlepší film, tematizuje problematiku zneužívání dětí v katolické církvi. Snímek je oceňovaný především proto, že s citlivým vhledem ztvárnil téma, které mohlo lehce sklouznout k bulváru. S tím souvisí i velmi vhodně zvolená forma investigativního vhledu do problematiky, která umožňuje ukázat úhel pohledu pouze jedné ze zúčastněných stran, aniž by se uchylovala k jednostrannosti.
Romantické sci-fi Humr ukazuje svět blízké budoucnosti, v níž už nejsou mezilidské vztahy osobní volbou, ale pečlivě řízeným projektem. Tato satira až orwellovských rozměrů osciluje mezi mrazivou antiutopií a bizarní komedií. Velkou předností snímku řeckého režiséra Yorgose Lanthimose je, že dokáže oba póly přirozeně balancovat. Formální stránka i zvláštně strohý způsob vyprávění příběhu pak připomenou tvorbu Larse von Triera nebo Michaela Hanekeho.
Snímek Švadlena, kterému svými výkony i kostýmy kraluje Kate Winslet, vypráví příběh módní návrhářky Tilly, jež se po letech vrací do bohem zapomenutého městečka, kde vyrůstala. Snímek stojí za pozornost především díky naprosto jedinečnému koktejlu žánrů, které se v něm mísí a překvapují diváka každou další minutou filmu. Režisérce Jocelyn Moorhouse se ale podařilo náročný mix udržet pohromadě v jednom koherentním celku a jedinou výtkou je občasná rozvleklost děje.
3. čerstvý vítr v českém filmuMezi filmovými kritiky už se delší dobu šušká, že v české kinematografii pomalu dochází ke změně k lepšímu. Alespoň co se týče artového filmu. Občas padnou i takové termíny jako česká „nová“ nová vlna, jakkoli jde o značně velkou nadsázku. Faktem ale zůstává, že český umělecký film se pomalu vymaňuje ze své provinčnosti a začíná být vidět i na velkých světových a evropských festivalech.
Ne že by to byl cíl, spíš stvrzení současné tendence. Tyto snímky se blíží evropským standardům festivalových filmů, neřeší pouze milostné trojúhelníky, ale zapojují i historický, politický, sociologický nebo lokálně geografický kontext. Poněkud diskutabilním faktem zůstává, že tvůrci těchto filmů pocházejí ze zahraničí a v České republice studovali nebo naopak z ČR odešli za studiem či tvorbou. Přesto takové snímky, jako jsou například Rodinný film, Nikdy nejsme sami, Kobry a Užovky, Já, Olga Hepnarová, Eva Nová a další, dávají naději, že úroveň české artové produkce zvyšuje. 
