Když osmého července zemřel v požehnaných pětadevadesáti letech herec Ernest Borgnine, všechny články zmiňovaly jeho oscarový úspěch Marty. Ale kdo ho opravdu viděl? Je čas to napravit.
Martyho předchází ohromná pověst. Osm oscarových nominací, z toho čtyři proměněné v prestižních kategoriích Nejlepší film, režisér, scénář a herec v hlavní roli. K tomu si připočtěte mezinárodní úspěch včetně Zlaté palmy z festivalu v Cannes, kterou navíc získal jako první americký film vůbec. Čekáte geniální dílo? Kdo by ne.
Přitom je to všechno trochu jinak.
Marty je na Hollywood až nezvykle skromný a citlivý snímek se skromným a citlivým hrdinou. Na druhou stranu v tom tkví jeho úspěch. Publikum bylo v padesátých letech už trochu vyčerpáno nadživotními pohádkami a začalo toužit po obyčejných příbězích obyčejných lidí. Takových lidí, jakými jsou sami diváci.
Marty Piletti (
Ernest Borgnine) je italsko-americký řezník (a řízek) z Bronxu, táhne mu na pětatřicet, a i když je dobrosrdečné povahy, stále nemá manželku. Ne že by se nesnažil, ale už nemá sílu na další a další odmítání ze strany mladých žen, které se neobtěžují dát mu šanci dokázat, že se v něm skrývá mnohem více než to, co je na povrchu vidět.
Aby toho nebylo málo, neuplyne den, kdy by mu máti nebo zákaznice nepřipomínaly, že už je opravdu nejvyšší čas se oženit. Je sobota večer a Marty se tedy přemůže a místo vysedávání s kámošem u televize vyrazí do tančírny Stardust. Tady potkává uplakanou učitelku Claru, před kterou právě prchlo její rande naslepo. Oba zoufalci začínají zjišťovat, že si až překvapivě dobře rozumějí...
A to je vesměs všechno. Příjemně prostý příběh zachycuje ještě Martyho matku, které jeho staromládenectví vlastně vyhovuje, a několik příbuzných a kamarádů, kteří jen dokreslují hrdinův obyčejný život a víceméně symbolizují to, od čeho se musí aspoň trochu odpoutat, aby mohl získat, po čem nejvíc touží.
Tato jednoduchost, oproštěná od jakýchkoliv scenáristických fíglů, může v dnešní době působit pro filmový námět až archaicky a naivně, jenže zároveň představuje silnou stránku snímku, ve kterém jde víceméně o jedno - a to hrdinovu schopnost odvážit se jít si za svým štěstím a přestat hledět na názory ostatních. Zavolat, či nezavolat vzhledem obyčejné až nezajímavé, ale přesto mimořádné dívce, to je, oč tu běží.
Paddy Chayefsky zadaptoval vlastní scénář hodinového televizního snímku ze třiapadesátého, který se vysílal živě (!) a hráli v něm
Rod Steiger a
Nancy Marchand. Steiger se ve filmové verzi neobjevil údajně proto, že se nechtěl zároveň upsat producentům
Hechtovi a
Lancasterovi k dalším snímkům. Ti však tvrdili, že naopak oni nechtěli Steigera, aby diváci neměli pocit, že mají platit za něco, co už dříve viděli zadarmo.
Buď jak buď, s televizní Clarou se ve filmu počítalo, ale o roli ji připravila
Betsy Blair, manželka
Gena Kellyho, který na studio MGM sám také zatlačil. Za zmínku stojí rozhodně fakt, že herečka se nacházela tou dobou na černé listině kvůli prezentaci svého levicového smýšlení.
Herecké výkony jsou - nepřekvapivě - dodnes tím nejzajímavějším, co
Marty nabízí.
Ernest Borgnine, dříve zaškatulkovaný i kvůli vzhledu jako představitel padouchů, dostal šanci ukázat, že jeho rozsah je mnohem širší. Jeho Marty je přímo ztělesněním dobra a také vnitřní bolesti a člověk mu musí držet palce, aby se na konci překonal a ten telefon zvedl.
Betsy Blair hraje Claru jako plachou, pravidelně zklamávanou bytost přesvědčivě, ale zrazuje ji její "exteriér". Není škaredá, jak se nám tu snaží všichni kolem ní namluvit. Tak to ale v Hollywoodu vždycky chodilo a chodí s údajnými "ošklivkami". Naštěstí to vyznění filmu nijak neubírá.
Marty je prostě malý, citlivý a příjemný film, který vás ubezpečí ve víře, že každý máme šanci najít si toho pravého / tu pravou. Chce to jen nevzdávat se, a když už se někdo objeví, nenechávat rozhodnutí o svém osudu na druhých. A toto poselství platí pořád.
Originální trailer filmu Marty