Občas se vyplatí oprášit archiv a znovu se podívat na něco ze "zlatého fondu". Jedním z takových šťastných výběrů je detektivní drama V žáru noci, které v roce 1967 natočil podle předlohy Johna Balla z roku 65 a scénáře Stirlinga Silliphanta Norman Jewison. Film pojednává o pátrání po vrahovi průmyslníka v malém jižanském městečku Sparta ve státě Mississippi. Shodou okolností se v něm vyskytne i Virgil Tibbs (Sidney Poitier), černošský detektiv z Filadelfie. Poté, co je nejdříve zatčen a považován za podezřelého, je díky svým schopnostem požádán místním policejním šéfem Gillespiem (Rod Steiger), aby pomohl vraždu vyšetřit. Tibbs, který musí čelit rasovým předsudkům a nenávisti místních, nejdříve váhá, ale pak se rozhodne zůstat.

Snímek lze bez nadsázky považovat za mistrovskou ukázku toho, jak má vypadat detektivka. Od začátku je tu důmyslně budováno napětí nejen v otázce toho, kdo je vrah a proč, ale hlavně napětí mezi postavou černošského detektiva, na nějž je tu podle zakořeněných předsudků nahlíženo jako na "negra" a mezi místními obyvateli, pro něž je nechtěným cizincem a navíc ještě "negrem". Někde mezi oběma póly se pohybuje postava Gillespieho, který na Tibbse rovněž kouká s nedůvěrou, ale zároveň si uvědomuje a oceňuje jeho schopnosti.

Obě psychologicky propracované postavy představují špičkoví herci. Poitier byl prvním černošským hercem, který získal Oscara za hlavní roli (Polní lilie) a Steiger si Oscara vysloužil právě za tuto roli, kterou obohatil i o civilní rozměr a nečekanou emocionální hloubku. Vyšetřování vraždy je rovněž propracované, divák je držen v napětí a nejistotě, až do samotného, překvapivého závěru. Skvělí jsou i herci ve vedlejších rolích, ať už je to Warren Oates v roli Gillespieho zástupce nebo zprvu podezřelý Harvey Oberst (Scott Wilson) či Lee Grant jako vdova po zavražděném.

Film na svou dobu dost odvážně brojil proti rasovým předsudkům a zvláště scéna, kdy Tibbs vrátí pohlavek místnímu mocnému majiteli bavlnové plantáže Endicottovi (Larry Gates), je citována jako revoluční. Další pamětihodnou scénou je reakce Tibbse, když prohlásí legendární větu: "Nazývají mě panem Tibbsem!", což je mimochodem i název málo známého sequelu. Z celého filmu září Poitierova důstojnost a distingovanost ostře kontrastující s buranstvím a bigotností bílých, jež představují mistrně vybraní málo známí herci. I když to na papíře působí schematicky, ve své době to bylo odvážně a revoluční. 

Film byl nominován na sedm Oscarů a snímek uspěl v pěti kategoriích. Nedávno zesnulý producent Walter Mirisch si převzal sošku za nejlepší film, Rod Steiger za nejlepšího herce, Stirling Silliphant za adaptovaný scénář, pozdější režisér Hal Ashby za střih a do pětice byl oceněn film za zvuk. Sošky se tak nedočkal pouze Norman Jewison za režii (trumfnul ho Mike Nichols za Absolventa) a ve zvukových efektech dostal přednost válečný snímek Tucet špinavců. Když už jsme u toho, minimálně oscarovou nominaci by si zde zasloužili ještě Quincy Jones za hudbu a Haskell Wexler za kameru. A ještě zmiňme, že titulní skladbu pro film nazpíval slavný Ray Charles.

V žáru noci je profesionálně odvedená ukázka mistrovství ve všech stránkách, které dělá z filmu jedinečný umělecký zážitek. Snímek zdatně odolává zubu času a i po více jak padesáti letech se stále jedná o jeden z nejlepších filmů všech dob, který by měl každý seriózní filmový fanoušek vidět minimálně jednou. 

Trailer filmu V Žáru noci