Šťastně rozvedený Oscar Madison (
Walter Matthau) je typ člověka, který se cítí dobře v pohodlí přirozeného chaosu. Podlahy jeho bytu jsou poseté závějemi drobků a nad úrodou plísně ve dřezu by zaplesal i Alexander Fleming. Ale uklízet? Co vás to napadá, život je příliš krátký, než aby se uklízelo. Platit včas účty? Nebo aspoň vyvětrat? Ne, dokud nedohrál svou partii pokeru. Felix Unger (
Jack Lemmon) naopak věří, že kontrolu nad svým životem je možné udržet jen tehdy, když je vše kolem čisté, srovnané podle velikosti a pod každou orosenou skleničkou je tácek. V opačném případě se svět zhroutí a na stole se utvoří vlhké kroužky.
"A my žádné kroužky nechceme," přinutil by vás říkat. Ano, Felix je nesnesitelný člověk. Není divu, že ho manželka vyhodila z domu. A teď si představte, co se stane, když tito dva pánové žijí v jednom bytě.
Příběh dvou sportovních novinářů, kteří se liší jako den a noc, možná není nejlepším, ale bezpochyby nejslavnějším z deseti společných filmů
Jacka Lemmona a
Waltera Matthau. Pro oba herce bylo příznačné, že jejich komediální talent umocňoval vzájemný kontrast, a proto byl pro ně
Podivný pár ideálním materiálem. Hektický
Lemmon, věčně balancující na pokraji zhroucení, by nebyl ani z poloviny tak legrační, kdyby jeho hysterii neuzemňoval lakonický
Matthau se svým věcným sarkasmem.
Komika příběhu, který by mohl být při jiném úhlu pohledu stejně dobrým dramatem, spočívá v bezděčnosti, s jakou se soužití dvou heterosexuálních mužů zvolna přetváří v
"typickou" domácnost. Pro Felixe je rodina vším, a když není žena nablízku, bezděky přejímá její roli. Vaří, uklízí, stará se o všechny praktické záležitosti, ale také Oscarovi stále něco vyčítá, napomíná ho a citově vydírá. Oscar se tak znovu ocitá v manželství, ačkoli věřil, že za touto životní etapou udělal tlustou čáru. I když jejich manželky na plátně nespatříme, z jednání hrdinů si snadno zrekonstruujeme představu, jaké jsou a proč se s muži rozešly.
"Ten Oscar je takovej normální chlápek, toho zmáknu levou zadní, ale Felix, to by bylo to pravý herectví," zhodnotil
Matthau text, který právě dočetl. Psal se rok 1965 a broadwayský hitmaker
Neil Simon dopsal novou hru. Tehdy herci neprozradil, že nabízenou roli Oscara Madisona psal nejen pro něj, ale především podle něj. Oficiální verze zněla, že jen v nadsázce zpracoval skutečné zážitky svého bratra Dannyho, který po jistou dobu sdílel byt s divadelním agentem Royem Gerberem. Dva čerstvě rozvedení muži se tímto způsobem snažili ušetřit peníze, potřebné k placení alimentů, a časem si natolik lezli na nervy, že začali s láskou vzpomínat na své věčně nespokojené ženy.
"Herectví zkusíme příště, Waltere. Teď pro mě zmákni toho Oscara," odpověděl Simon a
Podivným párem nadepsal novou kapitolu hercova života.
Jack Lemmon se k roli hyperaktivního neurotika dostal oklikou. Na jevišti hrál Felixe
Art Carney, ale hollywoodští producenti si dovedli spočítat, kolik lidí přivedou do kin divadelní hvězdy a o kolik víc ty filmové. V roce 1966, kdy se film začal připravovat, všechno nasvědčovalo tomu, že Oscara si na plátně střihne televizní komik
Jackie Gleason a Felixe
Frank Sinatra, dokud se jako deus ex machina nezjevil
Billy Wilder. Když se začal zajímat o režii Podivného páru, měl jasno v jedné věci - Felixe nezahraje lépe nikdo jiný než jeho kmenový herec
Jack Lemmon a
Walter Matthau si svou roli musí zopakovat. Když
Wilder kvůli nesplněným nárokům z projektu odstoupil, obsadil oba herce do vlastní látky. Komedie
Štístko byla divácky úspěšná,
Walterovi dokonce vynesla Oscara a jeho fungování s
Lemmonem už producenti
Podivného páru nezpochybňovali. Režií nakonec pověřili nekonfliktního rutinéra
Genea Sakse, který o rok dřív zfilmoval jinou hru
Neila Simona Bosé nohy v parku.
Právě konzervativní režie je snad jedinou slabinou snímku a můžeme se jen dohadovat, oč lepší mohla být
Wilderova verze.
Saksova očividná snaha udržet vše tak, jak to fungovalo v divadle (sám byl především broadwayský režisér a herec), se sice vyplácí v rovině načasování slovních i situačních gagů, ale dvouhodinový film s parametry televizní inscenace má přece jen tendenci unavovat. Občasné pokusy dostat děj mimo Oscarův byt působí málokdy osvěživě (znamenitá scéna v restauraci) a častěji nadbytečně (celý prolog s Felixovým bloumáním setmělým městem).
Podivný pár je dobrým filmem zejména zásluhou
Simonova scénáře (nominace na Oscara) a obou protagonistů.
Na úspěch filmu navázal v roce 1970 stejnojmenný televizní seriál. Hlavní role byly znovu nabídnuty filmovým představitelům, ale herci prozíravě usoudili, že by pak léta nemuseli hrát nic jiného. Nemýlili se.
Tony Randall a
Jack Klugman, kteří jejich role převzali, točili sitcom až do roku 1975 a pro producenty a režiséry už zůstali Felixem a Oscarem jednou provždy. Na motivy
Podivného páru vznikl v 70. letech také kreslený seriál pro děti (Oscar byl pes a Felix kocour) a
Neil Simon se k látce vrátil ještě celkem třikrát. V roce 1985 napsal ženskou parafrázi
The Female Odd Couple, v níž se hrdinky jmenovaly Florence a Olive. V roce 2004 představil současnější verzi původní hry
Oscar And Felix: A New Look At The Odd Couple.
Zdaleka nejzajímavější je ale pokračování filmu, natočené třicet let po uvedení prvního.
Správnou dvojku, road movie o společné cestě Oscara a Felixe na svatbu svých dětí, sice kritici vcelku poprávu zhodnotili jako volný sled skečů bez hlubšího ponoru originálu, ale s odstupem času se tento sequel jeví jako nejlogičtější možné završení společné práce
Waltera Matthau a
Jacka Lemmona.