V centru Green Room stojí fiktivní punková kapela Ain´t Rights, která projíždí v okolí Portlandu. Místní dydžej jim dohodí možnost zahrát si v místním skinheadském baru. Ain´t Rights to rozjedou symbolickou skladbou, cover verzí Dead Kennedys "Nazi Punks Fuck Off", která hodně přítomných v publiku zrovna dvakrát nenadchne. Po koncertě se Pat (Yelchin) vrátí pro mobil Sam (Alia Shawkat) a nechtěně se stane svědkem vraždy, kterou se snaží barman i ochranka ututlat do doby, než přijede policie a majitel klubu Darcy (Patrick Stewart). Kapelu si tak vezmou jako rukojmí. Brzy jim dojde, že jim půjde o život. "Hra" o přežití může začít.Green Room je filmem nezávislým, který objel všechny možné filmové festivaly po celém světě. Je to třetí film mladého amerického tvůrce autorského střihu (režie a scénář) Jeremyho Saulniera. Ten má na kontě dva kraťasy, jednu epizodu z dokumentární televizní série The Killer Speaks a tři celovečeráky. Prvním byl komediální horor Murder Party (2007). Druhým krimithriller Blue Ruin o chlapíkovi, který chce pomstít smrt svých rodičů, čímž rozpoutá rodinnou válku. Již tento snímek mu získal řadu nominací a cen, mimo jiné cenu FIPRESCI z Cannes 2013. Green Room tak byl napjatě očekáván jako nástupce kritikou ceněného Blue Ruin.
Zhlédl jsem oba snímky krátce po sobě a dovolím si tvrdit, že Green Room nejen obstál, ale je i lepší než Blue Ruin. Zatímco Blue Ruin mělo velmi pozvolné tempo a tep se mi při něm zrychlil jen několikrát, při Green Room se mi tep naopak uklidnil až při závěrečných titulkách, protože během sledování filmu jsem napětím skoro nedýchal. Po počátečních deseti minutách, kdy se vše ještě odvíjí v duchu "my jsme cool kapela a jedeme si zahrát", se pak atmosféra změní v nefalšovaný horor, který je tím lepší, oč autentičtěji působí místo, v němž se film odehrává a postavy, které stojí v centru děje. A obojí působí maximálně autenticky. Zaplivaný rockový klub uprostřed lesů, je dokonalé místo buď pro absolutní pohodu, nebo absolutní peklo. Zde tedy platí to druhé. No a místní sebranka "červených tkaniček", včetně vyhazovačů, barmana působí rovněž neuvěřitelně uvěřitelně. Jako ze života. Třešničkou na dortu je pak Patrick Stewart, který jediný pak budí pocit a připomíná nám, že sledujeme film. Není to proto, že by hrál "jako ve filmu", naopak hraje nesmírně civilně, čímž parádně zapadá do celku, ale zkrátka proto, že víme, že to je Patrick Stewart. Je jedinou skutečnou hvězdou filmu.
Zbytek castingu tvoří většinou neznámé tváře a několik mladých herců. Kromě Yelchina a Shawkat to jsou Joe Cole, Callum Turner jako zbytek kapely a pak z více známých jmen tu je akorát Imogen Poots, která zde hraje jednu z rukojmích a Mark Webber, který zde hraje skinheada Daniela, který se přidá k rukojmím. Neokoukané tváře pak jsou celkovému efektu filmu jen ku prospěchu. Saulnierovi se daří držet divákovi nůž pod krkem opravdu až do úplného konce. Oproti Blue Ruin ve scénách násilí dost přitvrdil, násilné scény tu opět působí zatraceně věrohodně a fanoušci gore by si tu měli přijít na své. Velkým kladem je kromě obratně zrežírovaného děje a autenticity prostředí a herců i hudební stránka filmu, která je složena převážně z drsné muziky, pochopitelně. Pokud je vám taková hudba blízká, pak budete spokojeni dvojnásob. Ze zajímavostí na IMDb se pak člověk dozví, že herci se skutečně naučili hrát na své hudební nástroje a písně ve filmu skutečně zahráli a zazpívali. I když nahrány pak byly ve studiu. Plakát filmu pak odkazuje ke klasickému albu London Calling od The Clash. Saulnier svému řemeslu rozumí a jeho film je cenný i kvůli takovýmto maličkostem.
Poslední slova pak budou patřit Yelchinovi, který je v Green Room skvělý. Z původně druhořadého člena kapely se z něj stane hlavní persona filmu a zaslouženě na sebe strhne hlavní díl pozornosti. Své poslední účinkování ve filmu (za svého života) zvládl se ctí. Nezbývá než konstatovat, že to byl talentovaný herec a čekat na zbytek filmů, které přijdou do kin (nebo jinam) po jeho smrti. My ho nejspíše v kinech uvidíme pouze v posledním Star Treku. Yelchin přitom ještě před svou smrtí stihnul dotočit další čtyři nezávislé filmy. Za sebe se Green Room nebudu bát dát plné hodnocení, protože mě snímek držel přikovaného od začátku do konce a nikoho nenutím s mým hodnocením souhlasit. Na druhou stranu ho nehodlám ani měnit kvůli tomu, že se to někomu nelíbí. Mně tedy Green Room opravdu sednul. Evidentně jsem byl pro Green Room vhodně naladěn.
