Všichni dobří rodáci zachycují nepřikrášleným, přesto poetickým způsobem násilnou kolektivizaci jedné malé moravské vísky v průběhu neblahých padesátých let. Tato kronika je koncipována a rozdělena podobně jako knihy do deseti nestejně dlouhých kapitol s epilogem a jsou v ní zobrazeny události v rozpětí let 1945 až 1958. Epilog Rodáků již pak není datován a lze se domýšlet, že je zasazen do doby o několik let později.
V této kronice sledujeme pohnuté osudy a životní příběhy několika postav, z nichž ani jednu nelze označit jako postavu hlavní. Spíše než pevně koncipovaným dějem nás epizodicky laděnou strukturou díla provází rovněž typický literární, potažmo románový prvek, kterým je zde hlas vypravěče v podání Martina Růžka. Každá kapitola filmu má svého hrdinu, zobrazuje určitý dramaticky laděný moment z jeho životního osudu v určitém ročním a historickém období. V tomto ohledu nesou Rodáci spřízněnost s Jasného starším dílem Touha, kde si režisér poprvé „vyzkoušel“ svůj vizuálně poetizující styl. Zhruba v polovině snímku se do popředí dostává postava sedláka Františka (Radoslav Brzobohatý), který se zde stává symbolickou postavou a mluvčím vesničanů, když jako jediný dlouho odolává náporu komunistických agitátorů a kolektivizátorů. V epizodické stavbě příběhu Jasný líčí co nejprostším způsobem povětšinou tragické osudy svých postav. Z nich nejvíce zaujmou a dojmou především smutné konce postav mladého Bertina (Pavel Pavlovský), Jořky s Pyřkem (Vladimír Menšík) a sedláka Zášinka (Waldemar Matuška). Kronika osudů „všech dobrých rodáků“ počínaje úvodní jarní slavností za ranního kuropění a konče zimním masopustem má zároveň cyklickou podobu uzavřeného kruhu s náznakem jakéhosi smíření a tedy i odpuštění. Poslední slova vypravěče v samotném závěru filmu mají navíc symbolický význam předznamenávající již tušenou dlouholetou Jasného emigraci.
Režisér čerpal inspiraci pro své postavy z několika zdrojů. Jedním z nich byly dopisy jeho maminky, která v nich popisovala příběhy ze vsi a z města, kde žili. Předobrazem moravské vísky Rodáků byla Jasného rodná Kelč, přičemž lokace pro svůj film našel v obci Bystré u Svitav. Dalším a zřejmě nejdůležitějším inspiračním zdrojem byl Jasnému František Slimáček, životní předobraz postavy Františka. Pro vznik Rodáků mělo také zásadní význam pražské jaro z krizového roku 1968, kdy se dočasně povolily pevné otěže cenzury a tyto příznivé okolnosti tak Jasnému umožnily mnohem větší svobodu při natáčení svého životního díla. V dobách normalizace byl tento film, stejně jako mnoho jiných, na dlouho uzavřen v trezoru.Ač románová kronika zahrnuje relativně široký časový horizont zhruba třinácti let, film má velmi svižné a nevlekoucí se tempo. Původní verze díla, které mohlo mít i šest (!) hodin, měla nakonec tři a půl. Při závěrečné fázi krácení a střihu díla pomohl Jasnému přední český teoretik střihové skladby Jan Kučera. Výsledná ani ne dvouhodinová verze tak působí sice poněkud okleštěným, přesto ale kompaktním a sevřeným dojmem. Dalšími důležitými postavami, jejichž jména je potřeba u Rodáků zmínit, jsou kostýmní výtvarnice a výrazná tvář české nové vlny Ester Krumbachová a hudební skladatel Svatopluk Havelka. Především pak ale dvorní Jasného kameraman Jaroslav Kučera, který dal Rodákům mimořádně působivou vizuální podobu. Scény umírání Bertina, Zášinka a Pyřka natočil speciálními typy kamer a objektivů, které vytvořily zvláštní „slow-motion“ efekt, což ještě zesílilo jejich emocionální účinek.
Kapitolou sama pro sebe je u Rodáků obsazení, v kterém se představila tehdejší herecká elita především starší a střední herecké generace. Tu zde „vedl“ Radoslav Brzobohatý, jehož obsazení do mužné role Františka nemohlo být vybráno lépe. Výborný herecký výkon tu podává Vladimír Menšík, který tu pozoruhodně ztvárnil tragikomickou postavu Pyřka a vedle jeho role v Marketě Lazarové tak dokázal, že nebyl jen prvoplánově komickou figurou. V hereckém obsazení se neztratil ani Waldemar Matuška, jehož scény, především ta retrospektivně laděná „alkoholová“ vidina jeho mrtvé židovské ženy, patří taky mezi ty absolutně působivé. Další významní čeští herci, ale i mnoho naturščiků, jejichž přítomnost je ve filmu nepřehlédnutelná, jen podtrhují a zesilují celkovou působivost Rodáků. Mnohem větší význam než ocenění za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes v roce 1969 má jistě postavení Všech dobrých rodáků v Jasného filmografii, v níž poté již nenajdeme podobně důležitý titul. Jeho volné pokračování, natočené po třiceti letech, Návrat ztraceného ráje bylo přijato velmi rozpačitě. Rodáci také nepochybně patří do „TOP 10“ československého filmu vůbec. V neoficiální anketě při příležitosti stého výročí vzniku prvních českých a slovenských filmů, kterou sestavili přední čeští a slovenští filmoví kritici a publicisté na konci roku 1997, obsadili Všichni dobří Rodáci třetí místo za Markétou Lazarovou a Obchodem na korze. Nepochybně zcela zaslouženě, jak prokazuje i jeho znovuuvedení v nově restaurované digitální verzi, které si nyní znovu můžeme vychutnat na plátnech kin.
