(Nutno podotknout, že původní divadelní hra se odehrávala na soukromém vánočním večírku u hlavních hrdinů doma, kde ona zápletka s pokusy o svádění působila nejspíš věrohodněji než v restauraci plné strávníků a personálu, kde je Nina pod neustálým stresem, kmitá sem a tam a nemá čas se s kýmkoli bavit, protože je v sázce její pověst i kariéra.)

Nejzásadnější je na filmu Když se zhasne ta skutečnost, že jeho postavy jednají způsobem, jemuž nelze rozumět. Všichni jsou definovaní v podstatě jedinou vlastností – Richard je zamračený gynekolog, Nina je vystresovaná kuchařka, Čeněk je nesmělý profesor historie a Alena je praštěná prodavačka ezoterických potřeb – a jejich chování je zcela podřízeno tomuto jedinému aspektu. Takže Nina se propadá do panických záchvatů úzkosti, Richard dělá vtipy o pochvách, Čeněk vztahuje veškerou komunikaci k historii a Alena věští budoucnost z křišťálových kamínků. Nikdo z nich se ale nechová jako reálná přemýšlející lidská bytost, přičemž každý z nich vypadá, jako kdyby vypadl z jiného typu komedie, a jejich vzájemná interakce působí, jako kdyby se sešli čtyři neznámí lidé, a ne nejlepší kamarádi, kteří se znají přes dvacet let.

Nelze pochopit, proč musí Čeněk svádět Ninu zrovna v osudný den otevření její restaurace, když by pro to byla jakákoli jiná příležitost ve větším soukromí výrazně vhodnější. Nelze racionálně vysvětlit, proč se Čeněk (a následně i Alena) přidají k Richardovu podlému plánu, když je i Nina jejich nejlepší kamarádka (a tím spíš, když vědí o zmíněné dohodě napsané na ubrousku, protože byli přítomni u jejího sepisování). Kromě notně děravého vyprávění je stejně neobratná i práce s rekvizitami, kdy naprosto není jasné, jak se uříznutý kuchařův prst mohl bez jeho povšimnutí dostat do hrnce s polévkou, jak mohly mumifikované ostatky egyptského faraona opustit Čeňkovo pracoviště a jak se mohl živý netopýr nepozorovaně dostat pod poklop talíře se servírovaným chodem. Tím spíš, že ani jedna z těchto rekvizit není využita k jakékoli vtipné pointě.

Snímek působí jako směs několika různých komediálních žánrů, které spolu úplně neladí, a není se schopen přimknout pořádně ani k jednomu. Vztahová komedie, bláznivá komedie, absurdní komedie i groteska se tu navzájem hodinu a půl fatálně míjejí, načež se film v závěru dokonce přepíná do smrtelně vážného melodramatu, v němž si postavy tragicky odhalují svá nitra. Dost protichůdně působí i snaha tvůrců utahovat si v průběhu filmu z moderního kulinářského umění a neustále zpochybňovat kuchařské schopnosti Niny i jejích zaměstnanců, když by mělo jít současně o profesionálku v oboru provozující přepychovou restauraci se zážitkovou gastronomií pro náročnou bohatou klientelu.

Andy Fehu je přitom filmařem, jenž si ve svých předchozích celovečerních počinech s žánrovou tvorbou velmi dobře rozuměl, ať už šlo o sociální černohumornou satiru Nenasytná Tiffany nebo o hororovou komedii s youtubery Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Film Když se zhasne je oproti nim natočen velmi neosobitě a nenápaditě a působí, jako kdyby za ním stál tvůrce, jenž si s komediálním žánrem vůbec neví rady. Jediným přínosem je opravdu jen pár poměrně zručně realizovaných izolovaných scének (zkoumání kešu, uplácení údržbáře…) a relativně stálé tempo a rytmus, díky nimž snímek netrpí na prostoje a hluchá místa. Dalším pozitivem je nepříliš okoukané prostředí Olomouce, kde se film natáčel.

Humor je až na pár dovednějších slovních hříček ostudně primitivní, přičemž když jde opravdu do tuhého, tak Petra Polnišová vyzbrojená strojeným smíchem vrazí do prosklených dveří nebo si postavy začnou mezi sebou vyprávět anekdoty. Vzhledem ke schopnostem zúčastněných herců je skoro škoda, že se museli držet scénáře a nemohli si mezi sebou místo toho jen tak improvizovat, protože by to možná dopadlo i lépe. Zejména Petra Hřebíčková se vyloženě snaží dát do své role všechno a uměřený výkon Vojty Kotka působí též sympaticky, nicméně vztahy mezi postavami vyznívají uměle a předstíraně. Po čase otupíte a přestanete se zabývat tím, u čeho cítit větší stud a trapnost – zvlášť když je Tomáš Maštalír nucen (celkem třikrát!) velmi špatně imitovat lorda Voldemorta. Celkově komediální složka působí jako zamrznutá v době před dvaceti lety, přičemž její úroveň se nachází někde mezi Kameňáky a televizními pořady Petra Novotného.

Jediné, v čem je komedie Když se zhasne opravdu konzistentní, je důsledná dehonestace a neustálé shazování postav s vyšším společenským postavením, kdy každá vysokoškolsky vzdělaná osoba, celebrita, intelektuál, podnikatelka nebo umělec musí být z podstaty věci nemyslící idiot, panikařící blbka, bizarní podivín nebo normální komunikace neschopný nekňuba, v čemž si snímek v ničem nezadá s ideologicky prostoduchými maloměšťáckými satirami z dob normalizace. Ušetřeny nejsou ani vedlejší postavy, ať už jde o karikaturu nenávistné gastronomické influencerky, polského malíře, který „šuká modely“, nebo o dvojici vysokoškolaček, z nichž jedna se diví, že může otěhotnět hned po prvním sexuálním styku, zatímco druhá si myslí, že mayskou civilizaci objevil Karel May. Výsledkem je příběhově nesoudržná, z hlediska chování postav nesmyslná a co do závěrečných zvratů zcela pokřivená celovečerní oslava tuposti.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]