O tom, že fotbal je v našich končinách hodně populární, asi nemá cenu spekulovat. Stejně tak je zbytečné připomínat, že vrcholem tuzemské ligové sezóny (ať se vám to líbí, nebo ne) je tradiční pražské derby mezi Spartou a Slavií. A právě to hraje hlavní roli v novém tuzemském dokumentu Dva nula, který nahlíží právě do zákulisí této velké sportovní akce a pokouší se ukázat, co vše se v průběhu jednoho zápasu děje mezi fanoušky, pořadateli nebo moderátory jedné televizní stanice. Režisér Pavel Abrahám, který mimochodem stojí za dle mého názoru jedním z nejnedoceněnějších tuzemských dokumentů posledních let Česká RAPublika, se nijak netají tím, že všichni aktéři, kteří se na plátně objeví, o svém natáčení věděli. Tím pádem se NIKDY nedozvíme, zda vskutku sledujeme autentické chování účastníků, nebo jde jen o určitou formu sebeprezentace. Pokud totiž víte, že jste před kamerou, určitě to alespoň v podvědomí máte a sami sebe krotíte, nebo, patříte-li k exhibicioničtějším povahám, se naopak dost předvádíte. To je zřejmě ten největší kámen úrazu, který Dva nula má. Ač je prezentován jako dokument, o zástupce tohoto žánru tak vlastně nejde. Přitom pokusit se o podobný vhled do duše fotbalového fanouška přímo při zápase je nesmírně zajímavý nápad, v němž se ukrývá mnoho potenciálu. Jenže to byste na to museli jít asi trošku jinak než Pavel Abrahám. Ten měl sice za sebou několik velkých štábů a natáčel na dvaadvacet kamer, přesto příležitost úplně nevyužil. Bohužel pro diváka vsadil totiž na dlouhé statické záběry, kterými si pod sebou trošku podřezal větev. Ve většině z nich se navíc nic zásadního neděje (!), což sledování maximálně ztěžuje. Nejvíce je to vidět v momentě, kdy v průběhu dvou minut padnou dva góly. Tvůrci šli poměrně chytrou cestou a tento časový úsek nikterak nezkrácený ve filmu nechali. Jenomže zapomněli na to, že všeho moc škodí, a tak když dobrých dvacet minut sledujete stále stejnou chvilku v zápasu a jen z jiného místa a jiným účastníkem, je to dost monotónní. Pokud jsou v záběru ještě lidé, kteří zrovna nemluví nijak záživně a zajímavě, ještě se to dá s přimhouřením očí tolerovat. V momentě, kdy ale tytéž dvě minuty jsou na plátně vidět jen a pouze topoly před setmělou Letnou nebo osamělý rohový praporek, před nímž sem tam proběhne nějaký hráč, je to smrtící. A nestane se opravdu vůbec nic, takže můžete klidně odejít vyřídit si telefon nebo kamkoli jinam. A ani zbytek filmu na tom není o moc lépe. Po slibném začátku, v němž se seznamujete s aktéry, a slyšíte pár tu více, tu méně povedených hlášek, které možná některým z vás vykouzlí mírný úsměv na rtech, se snímek ocitá v kruhu, z něhož už bohužel nevystoupí. Celou dobu tak čekáte na nějaký moment, který by byl alespoň trošku odlišný, když už ne zajímavý. Ke vší škodě se ho ale nedočkáte, což ohromně mrzí. Příliš dobré není ani řešení propojování jednotlivých záběrů, které vlastně není vůbec žádné. Jde tak v podstatě o miniepizodky několika lidí, kteří se sešli na jednom místě a až na fanouškovství a lásku k jednomu klubu nemají nic společného, které jsou odděleny ostrými střihy a de facto na sebe nenavazují. Zoufale tu chybí nějaký konflikt, který by rozhýbal dění. Obávaný kotel sparťanských ultras tu není vůbec, takže povzbuzování a choreografie jejich slávistických kolegů (pod vedením známého "Strašáka") vyznívá tak trochu naprázdno, protože postrádá protipól. Mrzí to o to víc, že v určitých chvílích je vidět talent tvůrců, kteří některé záběry řeší kompozičně, technicky i výtvarně velmi dobře a "pěkně se na ně kouká". Jen je jich tu málo. Stejně tak je znát, že někteří aktéři by možná dokázali příběh pozvednout, nemají ale dostatečný prostor. Dramaturgie filmu je absolutně nezvládnutá a zaměření pozornosti na tolik lidí je prostě špatně. Obhájit stopáž, která je o deset minut delší, než trvá fotbalové utkání, tak zkrátka nejde. Minimálně dvacet zbytečných minut mělo jít ven. V ryze průměrných vodách film udržuje již zmíněných pár podařených záběrů, několik poměrně vtipných průpovídek a dialogů a atmosféra zápasu, kterou se na diváka podařilo přenést docela dobře. Radost budou mít asi i odpůrci jednoho televizního komentátora, jehož snímek nevykresluje zrovna v dobrém světle, na druhou stranu ho ani nezesměšňuje. Totéž se v podstatě dá říci o obrazu fanoušků pražské Sparty, kterých je tu většina - lichotivě z výsledku nevycházejí, otevřenou legraci si z nich ale také nikdo nedělá (a zapřísáhlým odpůrcům tohoto klubu jen potvrdí jejich domněnku o tom, jak vypadá "průměrný Sparťan"). Dva nula je film, o jehož žánrovém zařazení lze oprávněně pochybovat. Vycházel ze zajímavého nápadu a konceptu, který se ale nepodařilo tak úplně stravitelně zrealizovat. Ve výsledku tak zůstal někde v půli cesty a po jeho skončení budete spíše zklamáni nad příliš smířlivým přístupem a promarněnou příležitostí. PS: Je-li pro vás fotbal španělskou vesnicí, odečtěte si z hodnocení jeden až dva body. PPS: Ondřej Vetchý a Jakub Kohák, kteří se objevují v traileru, nejsou ve filmu ani vteřinu, takže je nečekejte.

Český trailer filmu Dva nula