Zavraždění zhruba dvaceti tisíc Poláků bylo tedy jen jednou z mnoha položek v sovětských plánech, které tehdy rozjely program plánované masové genocidy všech nepohodlných. Ve skutečnosti šlo o chladně a strojově odvedenou "práci", která osudově poznamenala dějiny Polska i životy obyčejných lidí, hlavně manželek, sester, příbuzných a dětí zavražděných polských mužů v Katyni a dalších místech v tehdejším Sovětském svaze.
A v neposlední řadě o těchto událostech vznikl film Katyň, který natočil jeden z nejvýznamnějších polských i světových režisérů Andrzej Wajda. Předlohou mu byla kniha polského spisovatele a scenáristy Adrzeje Mularczyka nazvaná Post Mortem: Příběh Katyně, kterou vydal v roce 2007. Ve stejném roce vznikla i filmová Katyň.
Film otvírá sovětským vpádem na polské území 17. září 1939, které bylo krátce předtím napadeno a okupováno z druhé strany Německem. Sledujeme osudy několika vybraných postav. Jednou z nich je Anna (Maja Ostaszewska) a její dcera Veronika (Wiktoria Gasiewska). Anně se krátce podaří setkat se svým manželem, zajatým polským důstojníkem Andrzejem (Artur Żmijewski). Na její prosbu, aby s nimi odešel, však Andrzej odpovídá, že nemůže zradit a opustit své zajaté druhy. Brzy je s nimi Andrzej, spolu se svým kamarádem Jerzym (Andrzej Chyra) deportován do zajateckých táborů. Poté, co se Anna s dcerou vrací do rodného Krakowa, dojde k dalšímu zásahu do života její rodiny - její otec, profesor na zdejší univerzitě, kterou Němci zavřou, je deportován do koncentračního tábora. Začíná napjaté čekání, zda se někdy Andrzej k Anně vrátí.
Wajda Katyň koncipoval jednak jako osobní drama Anny, která spolu s dcerou prožívá mučivé chvíle nadějného čekání, zda se její muž jednoho dne objeví živý a zda vše bude jako dříve. A zároveň je snímek i zobrazením části polských dějin, kde nešlo jen o zmasakrování dvaceti tisíc vojáků, ale i o následky, které to sebou přineslo. Důsledkem bylo i to, že z genocidy bylo dlouhou dobu viněno Německo, přitom bylo ještě během války dokázáno, že za masakry stojí Sovětský svaz. Ale ještě dlouho po válce se museli Poláci držet oficiální verze, kterou propagoval Sovětský svaz (obě verze, pravdivá i lživá jsou ve filmu přítomny formou krátkého vřazení dobových autentických záběrů).
Všechna tato dramata a morální dilemata, která to sebou neslo, ukázal Wajda dostatečně výmluvně a přesvědčivě. Wajda také dobře rozvrhnul strukturu svého filmu. Nejedná se striktně o chronologicky odvyprávěný děj, ale o několik dílčích výseků ze zhruba pětiletého období. Nejedná se primárně také jen o drama Anny, ale je zde nakousnuto i několik dalších dramatických osudů. Snad jen to o mladém studentovi, který si smluví schůzku s dívkou, tu působí možná trochu navíc a "nevhodně". Jinak ale Wajdova mozaika několika osudů působí velmi sevřeným dojmem, který výrazně podporuje syrově působící obraz a také dramaticky výrazná hudba.
Jednoznačným vrcholem, a ten si Wajda podle hesla "to nejlepší na konec" nechal právě až na závěr, je samotná rekonstrukce části poprav. I když se jedná jen o filmovou rekonstrukci, je tato sekvence strhující ukázkou režijní strohosti a funkčního minimalismu. Aniž by se Wajda odvážil nějakého zlehčování na způsob Benigniho válečného opusu Život je krásný nebo Spielbergova sklonu k sentimentu v některých scénách Schindlerova seznamu, vystřihnul tu scénu, z jejíž syrovosti a přímočarosti vás bude mrazit. Ukázal ji jen jako úřednicky suchopárnou a strojově mechanickou povinnost, která se prostě musí vykonat. Absolutně tuto scénu zbavil nějakých emocí, což vyvolává o to silnější emoce v divácích.
Katyň je tak trochu podobným filmem jako Polanského Pianista. Má s ním společný věcný, sentimentu, ale i vtipného odlehčení či nadhledu zbavený styl, kterým oba pro ně osobní téma uchopili. O to silněji ale jejich věcný přístup ve výsledku působí. Ačkoliv se Wajda nebál ani experimentování s ruční kamerou, která těm scénám, kde ji režisér využije, dává ještě větší míru napětí a Katyň se tak stává určitě zdařilým zachycením válečných hrůz (stejně jako zmíněný Pianista či například Černá kniha), přesto je na ní znát její částečně televizní původ. V některých místech tak Katyň místo velkého filmu vypadá spíše jako lepší a nákladnější verze televizní inscenace. Naštěstí to ale nesráží celkovou hodnotu a působivost tohoto filmu.
Kromě umělecké stránky díla je Katyň, i přesto, že jde o film historický, mapující konkrétní událost polských dějin, i dost aktuální. A to zvláště dnes, když přihlédneme k událostem na Ukrajině. Zdá se, že někteří lidé a některé národy se z historie zkrátka nepoučí a ta se proto může snadno kdykoliv opakovat. I proto není sledování Katyně jen ztrátou času a "školním" výrazem piety k obětem a jejich příbuzným, ale zdařilým filmovým dramatem.
Film se dočkal také "povinné" oscarové nominace, kterou ale nepoměnil. Ve finále dostalo přednost jiné a zdařilé válečné drama, a sice rakouská Ďáblova dílna. Katyň ale určitě nebyla natočena proto, aby získala Oscara. Wajda tu alespoň trochu napomohl filmově rehabilitovat jednu z mnoha ostudných kapitol historie, z které se nedokážeme poučit. A většinou o ní nechceme ani slyšet. 
