Děj je vskutku tak jednoduchý, jak vypadá, o to působivější je ale celý film. Režisér a scenárista v jedné osobě Tobias Lindholm totiž zvolil až nepříjemně dokumentaristický styl natáčení, kterým se postavám dostává hluboko pod kůži. V tom mu pomáhá i sugestivní ruční kamera, která místy evokuje pocit, že se ocitáme přímo na palubě lodi a mnohokrát nám z toho není dobře.
Lindholm vsadil na funkční způsob vyprávění, protože napjatou situaci sleduje z pohledu dvou osob. Na lodi jde o kuchaře Mikkela, který netouží po ničem jiném než se vrátit domů, což mu ale není umožněno. Vzhledem ke své profesi se pak stává klíčovým mužem a je to právě on, který komunikuje s nadřízenými a tlumočí požadavky únosců. Oním druhým hlavním hrdinou je šéf společnosti Peter, jíž loď patří, jenž se rozhodne odmítnout služby vyjednavačů a odpovědnost přenese na svá bedra. Nepřímý konflikt těchto dvou charakterů je nosným bodem celého filmu a nutno říci, že funguje výborně.
Zdánlivě nesouvisející úvodní scéna, v níž se Peter ukáže jako tvrdý obchodník, který ví, co chce a jde si nekompromisně za svým, má svůj pevný význam, neboť na jejím základě je nám jasné, jakým stylem bude jednat s piráty. O to větší je pak dopad toho, jaký vliv na jeho psychiku, zaměstnání a soukromí vlekoucí se konflikt má. Stejně tak rozpad Mikkelovy osobnosti je znázorněn naprosto precizně a důvěryhodně.
Bravurní scénář a výtečně napsané postavy by ale byly jen poloviční, nebýt fantastických herců. Nutno říci, že všichni jsou výborní (a to včetně amatérů z Keni, kteří se objevují jako piráti) a nelze k nim mít větších výhrad. Johan Philip Asbæk a Søren Malling, jenž hrají oba hlavní hrdiny, logicky krapet vyčnívají a jsou příjemně civilní a silné emoce dokáží ztvárnit úsporně a minimalisticky, což se k filmu přesně hodí.Atmosféra je již od začátku hutná, tísnivá a velice klaustrofobní, čemuž pomáhá i absence takřka jakékoli hudby. Tím pádem je celkový dojem ještě umocněn. Po celou dobu se nepoleví a divákovi je jen chladně servírován průřez stovkami dnů, které celý konflikt trval. Možná paradoxně to může být pro někoho zároveň slabinou, protože objektivně je nutné uznat, že z určité jednotvárnosti se tvůrce příliš neodkloní.
Osobně mi lehce vadil i fakt, že Tobias Lindholm přepadení lodi nikterak neznázornil. V jedné scéně jsme ještě na palubě plné veselých námořníků v pohodové náladě a po střihu už vidíme vyděšenou posádku, nad níž bdí piráti se zbraněmi. Je opravdu škoda, že alespoň v pár minutách se autor onomu aktu nevěnoval, protože schopnosti na to jednoznačně má. Otázkou však je, jak by zobrazení činu zapadlo do celkové koncepce.
Únos je typicky severské psychologické drama, které od začátku chytne a nepustí a nedá divákovi vydechnout až do samotného závěru, který možná není tak intenzivní, přesto mu nelze upřít jistá působivost. Pokud máte podobné snímky rádi, neváhejte ani chvilku a přeneste se na hodinku a půl do prostředí, o němž toho suchozemec příliš neví a možná může být rád.
