Povídkových snímků oslavujících jednotlivá světová velkoměsta už jsme v kině viděli poměrně dost (mohli jsme se tak kochat New Yorkem, Paříží nebo Tokiem) a skoro vždy šlo o příjemnou zábavu plnou hvězdných hereckých i režisérských jmen. To aktuální "sbírka" 7 dní v Havaně na to šla malinko jinou cestou a spíše než jmény se snaží uchvátit atmosférou a uměním. Z názvu je zcela jasné, že v centru dění se tentokráte ocitá kubánská metropole, která pulzuje dnem i nocí a je otevřená všem zahraničním návštěvníkům, kterým nabízí takřka nekonečné množství lákadel. Snímek sestává ze sedmi příspěvků představujících jednotlivé dny (podle nichž se taky jmenují), v jejichž průběhu zažívají aktéři různá dobrodružství. Jeden mladík se například vydává na okružní jízdu Havanou, světoznámý režisér si zde má převzít ocenění za celoživotní dílo, místní zpěvačka se rozhoduje, zda má odejít do Evropy za kariérou, nebo dát přednost lásce, palestinský novinář zase potřebuje udělat rozhovor s Fidelem Castrem, ale musí čekat, až ukončí svůj projev atd. U podobně koncipovaných snímků se jejich úspěšnost odvíjí od toho, jak se tvůrcům podařilo udržet vyrovnanost jednotlivých filmečků. A právě tímhle neduhem trpí 7 dní v Havaně zdaleka nejvíc. Přitom úvod tomu vůbec nenasvědčuje. Pondělní, úterní i středeční příběhy jsou velmi svižné, atraktivní a řemeslně výborně zvládnuté. Leckoho možná překvapí, že právě za režií otevírací povídky stojí Benicio del Toro. Tomu se podařilo vystihnout život a atmosféru v Havaně přesně a celý příběh natočil hodně suverénně a bezproblémově. Podobně je na tom i úterý (režírované neznámým Argentincem Pablem Traperem), které ovšem stojí na výtečném Emiru Kusturicovi, jenž si tu zahrál sám sebe a opravdu si to užil. Jako režisér s těžkými osobními problémy působí naprosto důvěryhodně a z obyčejné a fádní příhody dělá něco víc. Možná právě tahle zůstane mnoha divákům nejdéle v paměti. Rozhodně nejde o žádný zázrak, ale osoba hlavního představitele ji povyšuje na malinko jinou úroveň. Stejně tak středeční příběh pod vedením Julia Médema (i u nás uváděný kontroverzní kousek Sex a Lucía) je pohodový a režijně zvládnutý. S předchozími příspěvky má společné i to, že má zajímavý scénář, který dává smysl a nepostrádá vtip a v rámci možností v něm můžeme najít i jakousi pointu. Tím pádem chápeme i smysl těchto krátkých snímků. Jelikož všechny doprovází původní a živelná kubánská hudba, která vlije krev do žil, není si v podstatě na co stěžovat. S druhou polovinou jinak dlouhé stopáže (zhruba 130 minut) už je to ale horší. Úroveň poklesne a dostavuje se divácká letargie. Příběhům rázem začne chybět náboj a hlavně gradace. Ač se v nich sem tam objeví nenucený a inteligentní humor, nic moc to nezachrání. Herci v nich zúčastnění taktéž nejsou špatní, nic z toho ale nedokáže zakrýt dojem, že scenárista Leonardo Padura jakoby nevěděl kudy kam. Divák tak sleduje výseky ze života několika lidí, které i přes určitou zajímavost nestrhnou ani jinak nezapůsobí. Ukázkovým příkladem může být čtvrteční epizodka věnována již zmiňovanému novináři, který potřebuje udělat interview s dlouholetým kubánským vůdcem. Pár minut je zajímavých a má dobře našlápnuto, pak se ale dobrý nápad začne točit v kruhu těch samých vtípků a "zvratů" a přestane bavit. Poté také z ničeho nic skončí a my tak absolutně nevíme, jak se vše uzavřelo a jak moc otrlého žurnalistu cesta změnila. Takových momentů je bohužel ve filmu víc. Hodně bizarním příspěvkem budiž také páteční Rituál argentinského "svéráze" Gaspara Noého (stačí vzpomenout na obtížné stravitelného Zvráceného), který je jednoznačně řemeslně tím nejlepším, co film jako takový nabízí. Tvůrce tu s minimem prostředků tvoří fantastickou až hororovou atmosféru a napětí a vystačí si pouze s temným laděním obrazu, absencí hudby a naopak vyniknutím přirozených ruchů. Potýká se ovšem s tím problémem, že oproti ostatním optimisticky a vesele laděným povídkám působí svou depresivností a určitou děsivostí jako pěst na oko. Tudíž se dost vymyká a jeho zařazení do celku se zdá nepochopitelné. Z nastálé divácké letargie a rozporuplných pocitů částečně vytrhne závěrečný nedělní filmeček, který dost možná jako jediný splňuje to, co si před samotným zhlédnutím představíme pod pojmem oslava jedné středoamerické metropole. Nechybí mu nápad, tempo, humor, ironie ani ona bizarnost postaviček, jejichž motivaci zkrátka středoevropan nemůže pochopit a z toho důvodu mu tamní obyvatelé připadají jako blázni. Kdyby všech sedm příběhu bylo stejně zábavných, nebylo by moc o čem psát. Pak bychom tu měli příjemný kompilát, který dostane do dobré nálady a naláká na cestu do dalekých krajin. Takhle je 7 dní v Havaně i kvůli někdy přehnané snaze o umění silně nevyrovnaný film, který neopustí hranice průměru a sám se tím okrádá o potenciální diváky. Ty totiž v tomto případě nenaláká přítomnost slavných jmen (vždyť kromě zmiňovaných režisérů je jedinou známější tváří německý herec Daniel Brühl, což svědčí o mnohém) a bojovat se o ně musí na jiných frontách. Ty ale bohužel tak úplně nefungují a pocity po skončení jsou dost rozpolcené. Proto také ono "polovičaté" hodnocení.

Český trailer filmu 7 dní v Havaně