Roztomilý rošťácký příběh, odehrávající se roku 1944 na pozadí posledních měsíců druhé světové války, začíná nevinně znějící nadávkou. Impotente!, křičí na kluka vedoucího ze školy malého brášku asi dvanáctiletý nepřítel stojící uprostřed lesní cesty. A vzápětí zasáhne hozeným kamenem jeho čelo.
Důvod? Patří prostě do party „přespolňáků“ ze sousední vesnice. A přestože bratři Gibusové si nejsou příliš jistí tím, co to slovo vlastně znamená („Něco jako trdlo?“), vyhlásí skupince ze sousední vesnice válku. Samozřejmě pod jinou záminkou. Začíná boj mezi dětmi z Longeverne a Velrans, mezi Loverňany a Velraňáky (v českém překladu).
Paralelně s tím, jak nacisté ještě vystrkují drápy před rekapitulací, se „Gibusíci“ pod vedením rebela Lebraca snaží o vítězství nad bandou kolem L'Azteca. Válka dostane své památné jméno po první bitvě, při níž Loverňáci svému zajatci na důkaz vítězství ustříhají knoflíky z košile i kalhot.
Potupený Velraňan se vrací domů plačky a s kalhoty u kotníků. Oplata samozřejmě bude záhy následovat, protože tady jde o klukovskou čest!
Knoflíková válka je remakem
slavného francouzského filmu Yvese Roberta z roku 1962, předlohou scénáře byla i tentokrát stejnojmenná kniha Louise Pergauda (1912), patřící do francouzské klasiky coby antimilitaristické dílo.
A aby toho válčení nebylo málo, ve Francii
Barratierův film vstupoval do kin jen sedm dní poté, co měla premiéru další nová verze slavného příběhu. Tu natočil
Yann Samuell a názory na kvalitu obou novinek se rozcházejí, nicméně do české distribuce doputovala zatím jen Barratierova verze (v originále
Nová knoflíková válka).
Nedrží se striktně knihy a na rozdíl od druhé verze si ani neklade za cíl odkazovat přímo k oceňovanému filmu ze šedesátých let. Naopak, zmiňovaná válečná paralela činí z Barratierovy verze dílo více autorské, což je znát i na scénáři. Dialogy hlavních hrdinů nejsou výbušně vtipné, jemný francouzský humor je v nich umně ukrytý pod zdánlivě plytkou zápletkou.
Ve škole se totiž objevila i nová holka a vůdcové obou partiček tak zápolí nenápadně i o dívčí přízeň. Jmenuje se Violett a je neteří krásné krejčové Simon, tu hraje slavná modelka
Laetitia Casta. Její kouzlo nedá spát zase učiteli malé dvojtřídky v podání
Guillaumeho Caneta. Když kluky vezme na školní výlet do muzea, bezděky Lebracovi poradí, jak vyhrát další bitvu knoflíkové války, jeho postupné sbližování se Simon sledují vzpozdálí Lebracovi rodiče.
Nejdramatičtější částí filmu je pak několik minut, během nichž se provalí, že Violett se nejmenuje Violett ale Miriam a vůbec není Simoninou neteří. Za to je ovšem Židovka, což se dozví jeden z dřívějších učitelových žáků. Pětkař hledající své životní štěstí mezi nacisty dostane při jejím nepovedeném zatýkání „na prdel“ od chlapů z celé vesnice a kvůli záchraně Miriam se spojí i oba znepřátelené klukovské gangy. Nejvtipnější zase moment, kdy Aztecův otec najde ve vlastním sklepě malého Gibusíka a považuje ho za vtělení starého kamaráda, takže ho zpije do němoty.
Většinu filmu ale dialogy na svých bedrech neunesou, akční potenciál klukovského dobrodružství zůstal v Barratierově
Knoflíkové válce bohužel víceméně nevyužitý. Až na asi dvě lesní bitvy se děj vleče téměř dvěma hodinami jako... zpomalený film. Kvalitní herecké výkony tu kupodivu podávají spíše děti než dospělí a přestože scénář ji příliš mluvit nenechá, nejslabším hereckým článkem filmu je bez debat půvabná
Laetitia Casta. Režisér ji obsadil možná kvůli symbolice (byla kdysi coby modelka zvolena Marianne, národním symbolem Francouzské republiky), možná kvůli jejímu hrdému profilu, těžko říct.
Každopádně nebýt zkušenějšího hereckého partnera (učitel aka
Canet), její výkon by zůstal až bolestně obnažený. A místy až trapně prkenný. Postava Simone přitom neměla být pro děj filmu vedlejší – díky nevýraznému a nepřesvědčivému projevu
Casty se tak ale nějak mimochodem prostě stalo.
Až někam do pozadí diváckého zájmu ji s přehledem odsunuje i mladičká
Ilona Bachelier v roli Miriam, nemluvě raději vůbec o Lebracově matce (
Marie Bunel), jejíž jediný pichlavý pohled dokáže v ději víc než stovka dalších Simoniných slov. I mladičký
Jean Texier byl v hlavní roli více než dobrou volbou, jeho „neintelektuální“ přístup perfektně sedl k Lebracově přírodnímu naturelu.
Až jednoho napadne, jestli
Knoflíková válka nakonec nejvíc netrpí tím, že tam až příliš mnoho věcí není řečeno na rovinu, jak se říká „na plnou pusu“. Dětská dramata taková totiž bývají. Světlými (protože silnými) okamžiky jsou asi i proto hlavně scény, kdy se chvástající Lebrac snaží vyvolat Violettin zájem skutečně hloupým napodobováním v té době stále ještě silnějších Nacistů.
Diváci dnes v kinech těžko ocení onu lehkou a vlastně i něžnou francouzskou eleganci, která si na otevřenost vůbec nepotrpí. A kterou se vlastně i
Christophe Barratier přihlásil k původní předloze. Kdyby jí ale v jeho verzi
Knoflíkové války nebylo tolik, nebyl by tak rozpačitý ani konec filmu - tak nějak až příliš otevřený. Takže vlastně nijaký.
Český trailer filmu Knoflíková válka