S pietně vnímanými událostmi (zpravidla tragického rázu) bývá potíž - vzpírají se každému náhledu, který by je mohl "znesvětit", a to jak ve výkladu, tak ve tvarovém uchopení. Proto vítězí tradicionalistická hlediska, která v souladu s Aristotelem mají vyvolávat dojetí a vést ke katarznímu účinku. Týká se to rovněž Lidic. Projekt má dlouhou historii, spisovatel a scenárista Zdeněk Mahler snad celé půlstoletí kroužil kolem záměrně zasutých a nezveřejněných podrobností (mimo jiné je zpracoval v románu Nokturno), než sepsal příběh opřený o dvě základní tematické linie. Jednak připomenul milostné pletky pohrávající si se zdáním odboje, které zavdaly podnět k německému úderu, jednak přiblížil osudy jediného člověka, jenž se vyhnul údělu lidických mužů, protože v té době seděl ve vězení. Lidice měla původně natáčet Alice Nellis, ale vážné onemocnění přimělo výrobce, aby ji nahradili Petrem Nikolaevem. Ten ponechal nejen osudovou náhodu, která do osudu obce krvavě zasáhla, ale navíc uhlazuje povahopis vesnických postav - v kontrastu s chladnokrevnou bestialitou okupantů. Zvláště zádumčivě přemýšlivý František Šíma (Karel Roden), chlap nevěrný své zchromlé ženě (Zuzana Bydžovská), dokonce (podle filmu spíše nešťastnou souhrou okolností) probodnuvší bezhlavě útočícího syna, podléhá zjemnění, aby probouzel soustrast. Za mřížemi muž do nekonečna zpytuje svědomí, na mysl se mu opakovaně vkrádají podrobnosti tragického činu, jehož průběh se tak i před diváky pozvolna odkrývá, neboť na poprvé nebyl ukázán. Tím pádem se postava Šímy ocitá na pomezí fikce, i proto, že skutečný protagonista těchto událostí se jmenoval Saidl (nebo Seidl, transkripce se různí) a dle všeho se vyznačoval povahou spíše obhroublou a zprimitivněle násilnickou. Spolehlivě doloženým faktem zůstává jedině to, že vězeň neměl tušení, jaká pohroma jeho rodnou ves postihla, to dozorci i spoluvězni před ním utajili, a po svém propuštění se nic netuše vydal do Lidic, kde namísto vesnice nalezl jen holou pláň. Ve filmu se tak protínají dvě spíše mimoběžné roviny - jednak zničení Lidic a co tomu předcházelo, jednak příběh člověka, na něhož se tehdy zapomnělo a jehož osobní kalvárie se počne odehrávat až poté, zejména pak po válce, kdy jeho přítomnost a vůbec celá existence se naprosto míjí s pěstovaným mučednickým kultem, i přeživší lidické ženy jej prý zavrhly. Tvůrci neměli tudíž ujasněno, co a jakým průzorem vlastně chtěli vyprávět. Samotná vesnice totiž vystupuje jako pouhá, blíže nerozlišená kulisa, z níž se vynoří figurky posunuté k romantizujícímu rozkreslení, týká se to jak milenecké zápletky (v ženatém mladíku se probudí svědomí a ze vztahu se pokusí vycouvat, bohužel velice nešťastně), tak Šímova lidického zakotvení. Opomenuty však zůstaly jiné postavy, na nichž se možná výstižněji odrážela bezvýchodnost doby - jen povrchně je rozkreslen český četník (Roman Luknár), jenž se bál odmítnout německé povýšení na velitele a poté se musel spolupodílet na likvidaci Lidic, nemluvě o filmovém štábu, který zkázu vesnice natáčel. A Šímova "nežádoucí" postava by dozajista lépe fungovala až v kontextu poválečném, jak film ostatně také naznačuje. Nikolaev vytvořil dílo už ve svém základu pochybně ukotvené, s dvojicí málo průkazných a hlavně málo nosných centrálních os, kolem nichž se celé dění obtáčí - za nejcennější tudíž považuji suše protokolární záznam zničení Lidic, vztažený ke germánsky preciznímu provedení celé akce. Proto také konvenčně pojednané postavy, ocitnuvší se bezmocné a vyděšené v tragickém průsečíku dějin, stěží zaujmou, zůstávají mělce vsazené do dobového podhoubí, jen se jakoby točí na žánrovém obrtlíku. Nevyznívají ani rádoby naléhavé výjevy, které měly podporovat emocionalitu vyprávění, ať již jsou to záběry se zabíráním dětského kočárku chamtivým esesákem (to je klišé, uplatněné už kdysi dávno Janem Drdou v jedné z povídek Němé barikády), s bílými králíky hopkajícími po hřbitově nebo dětské ručičky spatřené za sklem nákladních aut, sloužících jako pojízdné plynové komory. Nebo připomínám motavé plahočení z vězení propuštěného Šímy zasněženým prostranstvím, na němž nedávno stály Lidice. Kameraman Antonio Riestra se tak ocital v zajetí někdy až manýristických nástrah, které se mu nedařilo překonat. Lidice jsou filmem vypravěčsky nevyrovnaným a zdlouhavým nikoli jen pro konvenčnost a místy neumělost režijního přístupu, nýbrž kvůli dramaturgicky spornému rozvržení hlavních záchytných bodů. Stěží se stanou něčím jiným nežli ilustrativní učební pomůckou, která přibližuje jednu z hrůzných epizod nacistické okupace, aniž by dosáhla svrchovaného uměleckého výrazu. Ačkoli recenzenti podléhají pokušení srovnávat Lidice s Protektorem, který se více přimyká k neřešitelným dobovým dilematům, vypravěčská kostrbatost, jakkoli u Lidic pramenící z ploché popisnosti a u Protektora daná expresivními schválnostmi, oba snímky spojuje. Pokud chtěli tvůrci zprostředkovat děs plynoucí z osudu Lidic, měli se vypravit směrem, který kdysi naznačila Klimovova stále děsivá válečná výpověď Jdi a dívej se.