45 let vypráví o jednom manželském páru, který jak název napovídá, slaví pětačtyřicáté výročí své svatby. Děj se odehrává během šesti dnů (označených mezititulky) před plánovanou oslavou. Kate a Geoff spolu žili skoro celý život a nikdo z nich by nečekal, že dokáže toho druhého ještě něčím překvapit. Jenže některé staré rány, které se časem zdají být již zcela zaceleny, se mohou ještě znovu otevřít. Geoff před Kate totiž zatajil jedno dávné tajemství, které nyní, pár dní před jejich oslavou, vypluje na povrch. 45 let je v nejlepším slova smyslu malým filmem, neokázalým, komorním a přesto neobyčejně vnitřně dramatickým, emocionálně působivým, ozdobený silnými hereckými výkony obou hlavních představitelů a podpořený citlivou Haighovou režií, prostou zbytečných efektů, spoléhající především na sílu nevysloveného a neukázaného. Zvláštní zmínku zaslouží i vkusná hudební dramaturgie filmu obsahující některé známé hudební šlágry i klasiku a také pěkná práce kameramana, který téměř po celou dobu trvání filmu nespouští své "oko" z postavy a tváře Rampling.
Ta je skutečnou hvězdou filmu, a to i přesto, že její herecký kolega a zkušený herecký veterán Tom Courtenay hraje rovněž nadprůměrně. Ale Charlotte Rampling dává režisér v tomto nejednoznačném příběhu přednost. Na první pohled totiž nehraje. Zachovává stále stejnou tvář, stejný výraz - lehce odměřený, aristokraticky distingovaný - přesto dokáže pouhým pohledem očí a němým výrazem vyjádřit moře emocí, které její postava vnitřně prožívá, skrývá a kterými se dusí. Je s podivem, že tato intelektuální britská a evropská herečka, která se ale nevyhýbala ani hollywoodským filmům (Vanishing Point, Zardoz, Angel Heart), nebyla nikdy nominována na Oscara. Až nyní. A naprosto zaslouženě. Rampling tu s minimalismem sobě vlastním předvádí působivý oscarový výkon, a nic na tom nezmění fakt, že Oscara nejspíš nedostane. Díky ní je 45 let opravdu malým velkým filmem, jehož sledování přináší na skromné ploše hodiny a půl silný a intenzivní divácký prožitek.
