Těžko říct, kdy přichází ten zlomový okamžik, v němž se necháme strhnout proudem pragmatičnosti a odsouváme dětské myšlení na druhou kolej. Ono nikdy opravdu nezmizí, vždycky tam je, připravené nás čas od času cvrnknout do oka, když už přestáváme rozeznávat jednotlivé prvky světa a uvažujeme jenom ve vzorcích a množinách, ale stejně nemá šanci být víc než jen odrazem někdejší naivní doby neuvědomělého jednání. A přesně do sorty těch cvrnknutí patří Píseň moře, která by vás ráda dokázala na chvilinku k těm naivnějším časům obrátit.

Režisér Tomm Moore, který vyrůstal na příbězích keltských mýtů, svým druhým celovečerním filmem jemně pobízí k malé reminiscenci, k myšlence na to, jak a kam jsme vlastně dospěli a co tomu předcházelo. Když před lety na dovolené narazil na irském pobřeží na mrtvého tuleně, který byl zabit rybáři, jež se nechtěli s tulení populací dělit o rybí úlovek, uvědomil si, jak síla klasických dětských příběhů pomalu uvadá zašlapána strojovým uvažováním a doby, kdy by tuleni nikdo nezkřivil vlásek ze strachu, zda se snad nejedná o selkie, jsou v podstatě pryč.

Píseň moře ale není produktem fanatického environmentalismu. Je to obyčejný animovaný film, nicméně v tom slově „obyčejný“ se skrývají základní a cenné ingredience jako upřímnost, nadšení a poctivost. Taková ta triáda přísad, co v (tuzemských) kinech nevídáme pohromadě často (a mluvím teď vážně jen o těch kinech). Každopádně nejde o nějaký ekologický manifest á la „nechte tuleně na pokoji“. To je sice myšlenka, kterou si z filmu klidně může majitel rybářské společnosti odnést, v prvé řadě by se v něm ale měly rozčeřit stojaté vody vzpomínek na doby dávno minulé a toho, co pro něj vlastně znamenají.

Na druhou stranu se ale Moore nesnaží nějak cíleně rozorávat pole vaší nostalgické kapacity, Píseň moře je ze všeho nejvíc pohádkou odvíjející se v moderním světě. Vypráví o dětech, které zažívají zvláštní dobrodružství, v němž jsou konfrontovány jak se světem dospělých, tak s tajnou komunitou magických bytostí. Táta Conor žije s dětmi Saoirse (čtětě jako „Síršš“) a Benem ve starém majáku na pobřeží. Maminka jim zmizela hned potom, co se Saoirse narodila, a Conor se s tím nikdy nevyrovnal. Ben je proto tak trošku samorost a za nejlepšího kamaráda má svého psa Cua („Ků“), zatímco malá sestřička, která se nikdy nenaučila mluvit, je pro něj i přes její pokusy se sblížit spíš na obtíž. Je ale jasné, že se nejedná o obyčejnou nevraživost, ale o něco, co souvisí spíše se zmizením jejich maminky. Brzy se ovšem začne ukazovat, že Saoirse po ní zdědila jisté tajemství, jelikož maminka jí odkázala tulení kožich a zvláštní flétnu vyrobenou z mušle...

Možná si vzpomenete na Ondine Neila Jordana, která byla založená na stejné legendě o selkiích, „tuleních vílách“, které na souši svlékají kožich a chodí v lidské podobě. Píseň moře vlastně vypráví podobný příběh, jen s tím rozdílem, že tady pohádkový svět vážně existuje. Nefunguje ale typicky pohádkově, protože místo aby byl nadpřirozený svět od toho skutečného separovaný a odlišný, podobá se mu a vlastně z něj vychází a v určitém smyslu by se klidně dal v rámci příběhu brát jenom jako dětská verze reality.

Strany nejsou rozvrženy na dobro a zlo, ačkoliv by se to mohlo zprvu zdát, protože Macha není klasickou zápornou postavou. Společným nepřítelem všech je smutek a ztráta a východiskem nalezení útěchy v sobě navzájem. Nejde ale ani tolik o nějaké jasné poselství jako o připomenutí toho, že to staré v nás přežívá a znovu ožívá v nových věcech. Jako nejsilnější motiv v tomhle slouží vztah Bena a Saoirse, který se musí z počátečních neshod vlivem okolností postupně vyvinout v silné a upřímné pouto. A zatímco Saoirseina maminka tak trochu představuje starou folklorní tradici, která byla nucena odejít, Saoirse sama je jejím skromným obrozením.

Píseň moře je vlastně jednou velkou ilustrovanou metaforou pro to, jak se v nás mohou střípky našeho kulturního dědictví ozývat a nabývat nových významů. Funguje skvěle jako pohádka, ale právě ten silný a úzký kontakt s realitou ji posouvá ještě o kus blíž obecenstvu, především tomu odrostlejšímu. Obří oporu má navíc v překrásné animaci, která v sobě spojuje vlivy jak evropských, tak asijských filmů. Z Mooreova stylu hodně jasně promlouvá obdiv Hayao Miyazakiho a japonské anime celkově, vidíte to na postavičkách, na jejich velkých očích, na pestrosti a dynamičnosti jejich proměn. Svět Písně moře je velmi živý a permanentně se pohybuje a proměňuje. Není to kopie anime, půjčuje si z ní jen pár prvků, prim hraje irská krajina a pošmourné barvy ozvláštňované imaginativními výkyvy při vstupech pohádkových bytostí. Mooreův svět vážně dýchá a tak trošku paradoxně nejvíc během podvodních scén, kdy naplno vynikne precizní technika a skvělá práce s barvami. Už jen pro to má smysl Píseň moře vidět.

Užijí si ji především ti menší, pro ty bude kouzelnou cestou neznámou zemí a setkáním se spoustou pohádkových postaviček, starší sourozence a rodiče ale mají velkou šanci uhranout teskné nostalgické konotace a (hlavně v dnešní době) neokoukaná vizuální stránka, u níž při nahlédnutí pod slupku najdete spoustu temperami prosáklých papírových vrstev a opravdu jen stopové množství jedniček a nul. Jednoduše řečeno, Píseň moře je krásný film. Čistě lidsky. A dětsky.

Český trailer filmu Píseň moře