Film Sils Maria Oliviera Assayase, francouzského režiséra, filmového kritika a recenzenta, se může bez obav postavit vedle komorních dramat Ingmara Bergmana, jako jsou například Šepoty a výkřiky nebo Scény z manželského života. Zprvu poklidné vztahy se začínají rozpadat a z puklin vyhřezávají zasunuté problémy, které nabobtnávají do obřích rozměrů. Vztahy jsou úsporným, ale koncentrovaným způsobem načrtnuté v celé své celistvosti a komplikovanosti. Kumulující se nevyřešitelné hádky a psychologický teror, kterým se jednotlivé postavy štědře zahrnují, nedopřávají divákovi, který je sleduje se zatajeným dechem, možnost vydechnout. Přesto se příběh odvíjí zcela plynule, a to i z hlediska filmové řeči.
Slavná a atraktivní herečka Maria Enders (Juliette Binoche) kdysi debutovala v úspěšné hře o zničujícím lesbickém vztahu dvou věkově rozdílných žen. Po dlouhém váhání ji okolnosti přesvědčí a ona přijme roli v remaku, tentokrát jako ta starší žena. Maria se se svou mladou asistentkou Val (Kristen Stewart) izoluje v horském sídle, aby se věnovala studiu své role. Zde se pomalu začne roztáčet spirála pochybností, vzpomínek a nepříjemných konfrontací, které neúprosně spějí k hořkému poznání. Nad touto psychologicky laděnou dějovou linií odvíjí Olivier Assayas paralelně další, v níž uvažuje nad podstatou kinematografie, její iluzivností, uměním, které se mění v další nástroj pop-kultury, i nad pomíjivostí věcí, kterým přisuzujeme hodnotu. Snímek Sils Maria je tak dramatickým pohledem do zákulisí dramatu.
Ona zmiňovaná meditace nad podstatou kinematografie se projevuje především v ústředním tématu, kterým je stárnutí. Současná kultura nahrává do karet mladším, lidé jsou populární jenom proto, že na sociálních sítích zveřejňují svoji každodennost, talent nahradila schopnost získat co největší počet kliknutí myší a to za jakoukoli cenu. Zároveň je tu i osobní pocit stárnutí jako pohasínání, degradace a neodmyslitelné blízkosti vlastní smrtelnosti. S tím vším se musí herečka Maria potýkat. A nejen ona, ale i její asistentka Val, jejíž investice do jejich vzájemného vztahu dalece přesahuje nejen pracovní, ale i běžný přátelský vztah. Mariina obsese vlastním stárnutím, které je reprezentováno tím, že má hrát roli, která jí nastavuje nemilosrdné zrcadlo, je den ode dne silnější.
Po obsahové stránce se tak díky tomu ve filmu začíná odvíjet ještě jeden důležitý motiv. Ten by se dal pojmenovat několika jmény, která by všechna začínala předponou „meta“ ve smyslu za něčím, něco přesahující. Snímek Sils Maria je totiž zářnou ukázkou, jak se příběh a fikce dokážou nepozorovaně, ale významně prolínat s realitou. Ve scénách, kdy Val nacvičuje s Marií dialogy, je ve vzduchu cítit přímo hmatatelné napětí. Pasáže textu ze scénáře, které pronášejí, totiž neplatí jen pro fiktivní postavy, jež zastupují, ale platí především pro ně samotné a jejich vztah. A jakkoli to obě někde v duchu vědí, ani jedna z nich si to z nejrůznějších důvodů nechce přiznat.
Olivier Assayas neuspěl se snímkem Sils Maria jenom díky dobrému námětu a zpracování. Jako v každém konverzačním dramatu záleží i na výkonech herců v hlavních rolích. Juliette Binoche je klasika, která ani zde nezklamala. Za zmínku ale stojí výkon Kristen Stewart, známé z Twilight ságy, která se jí, co se hloubky uchopení role, suverénně vyrovnala. Naturalistické a přesto velmi věrohodné výkony obou hereček řadí film Sils Maria ke snímkům, kterým se podařilo elegantně jednoduchým způsobem zobrazit lidskou, a především tu ženskou, psýché v celé její složitosti a neuchopitelnosti.
