Při zhodnocení dobře zorganizované a hojně divácky navštěvované akce, jakou je Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež, je třeba si položit jednu otázku. Je adekvátní na ni klást stejná měřítka jako při reflexi jiných přehlídek s jasně vyprofilovanou cílovou skupinou? Publicisté - včetně mě v minulých cca třech letech, co o festivalu pravidelně píšou - to dělají. Změna optiky může být ale nápomocná. 

Bylo by možné se pozastavovat nad problematickou dramaturgií vybrané národní kinematografie (letos přišlo na řadu Polsko), které - byť byla konzultována s odborníky - chybí jasnější koncepce. Možná ale je lepší být vstřícnější a uznat, že si Zlín Film Fest neklade za cíl vzdělávat a suplovat roli středoškolských a především vysokoškolských oborů zaměřených na film. Produktivnější je každou programovou sekci vnímat jako ne vždy nejštastněji vymezený průřez více méně kvalitních děl.

Mezinárodní filmový festival pro děti a gaye?
Lze ale mít námitky vůči výběru a oceňování děl na základě tématu, kdy je kladen důraz na edukativní rozměr ne z hlediska utváření si povědomí o filmové historii, ale na empatický přístup k minoritám a problémovým skupinám (alkoholismus rodičů, domácí násilí apod.). Je jistě pozitivní zařadit "queer" snímky a tento fakt nezamlčovat ani v katalogu, jako tomu poněkud nešťastně bývalo v minulých letech. Ovšem u těchto společensky ožehavějších témat je třeba být pečlivější při selekci. V případě oceňování to platí dvojnásob.

Čtyři ceny (Cena ekumenické poroty, Cena mládežnické poroty za nejlepší hraný film pro mládež, Cena za herecký výkon ve filmu pro mládež, Divácká cena) získalo televizní nizozemské sportovní drama Kluci (Jongens). Kdo dříve viděl německou Letní bouři, nemohl se vyhnout srovnání, z kterého Kluci nevyšli zrovna vítězně, protože právě při komparaci se ukázalo, jak moc stejná témata - nalezení vlastní sexuality, sportovní prostředí, zesílení subjektivizačních postupů a inklinace k poetickému detailu - druhý zmíněný zpracovává povrchně. 

Problém ale ani není s banálními metaforami (jízda na motorce jako vyjádření vnitřní svobody a odpoutání se od omezujícího vlivu rodiče - otce). Nespočívá ani v nepřesvědčivém výkonu ústřední dvojice (holt jde poznat, když hetero herci hrají gaye - a že porota není rozrušena, protože vše zůstává pouze v náznacích). Jde spíš o to, že počin Mischy Kamp pracuje s narativem coming outu, který - a zde se dostáváme na půdu ideologické kritiky, jíž se nelze u politických témat vyhnout - patří do devadesátek.

A není nic horšího než pro co nejširší diváckou obec natočený film, který se nejklišovitějším možným způsobem chápe tématu, vůči jehož idealizovanému zpracování se již v poslední dekádě minulého století vymezovali tvůrci New Queer Cinema. Možná je potíž i v onom idealizovaném zpracování, protože sledovat hodinu a čtvrt trvající dílo, ve kterém nejsou konflikty (a pokud, tak velmi nucené a předvídatelné), je divácky mnohem víc ubíjející než jeho zpátečnickost.

Odsoudit koprodukční maďarsko-německou Zemi bouří (Viharsarok) je těžší, protože je natočena podle skutečné události a nejde v ní jenom o objevování vlastní sexuality a její přiznání sobě a okolí, ale i o homofobní předsudky na venkově. Je ocenitelné nepodbízení se, kdy záběry trvají déle, než bývá zvykem, a vyprávění, které si mnohdy vystačí beze slov a spoléhá se právě na netradičně dlouhé obrazy.

Napadnutelný je ale způsob (re)prezentace, kdy je jeden předsudek vytloukán prostřednictvím zesílení druhého, aniž by se plně využívalo možnosti žánrové - exploatační (konkrétně hixploatační) kinematografie. Jinými slovy, proti homofobii se brojí vylíčením lidí z města jako pokrokových a vyobrazením těch z vesnice jako omezených. Pozitivem ale je, že to nesouvisí pouze s místem, ale i genderem (kluk z vesnice je maskulinní hráč fotbalu chodící s dívkou z početné rodiny) a vírou.

Nejlépe z gay trojice vychází již na festivalu v Karlových Varech uvedené Plovoucí věžáky (Plynace wiezowce), které dokázaly již značně schematizovaný coming outový narativ ozvláštnit nekomunikativním, informace důmyslně a až zpětně poskytujícím vyprávěním, které je zakončeno nejednoznačně. Škoda toho, že v závěru (nebojte, nenásleduje spoiler) sklouznou k mučednickému stereotypu, který je spíš stigmatizující, co se týče mediální (re)prezentace menšiny.

Navzdory spornému (být Zlín Film Fest Queer Film Fest Mezipatra, adekvátnější by bylo "zpátečnickému") výběru a diskutabilnímu ocenění spojuje trojice gay/queer filmů jedno pozitivum. Festival se v posledních letech orientuje na mladé hvězdy, a tak do kdysi baťovského městečka zve mladé nadané herce (a s nimi i tvůrce) ochotné po projekci s publikem diskutovat. Pro mnohé bylo jistě přínosné dozvědět se, jakého ohlasu se snímky ve své domovině dočkaly a jaká panuje nálada ve společnosti, co se týče práv (v tomto případě sexuálních) menšin. Jenom bylo nutné přetrpět nejapnou, mírně homofobní moderaci.

Międzynarodowy Festiwal Filmowy dla Dzieci i Młodzieży w Zlinie
Výše zmíněné Plovoucí věžáky jsou filmem polským, a právě na tuto národní kinematografii byl festival zaměřen. Na rozdíl od České republiky v Polsku vzniká velká spousta snímků pro děti a mládež, jelikož se tradice tohoto produkčního cyklu či cyklů nepřerušila po změně režimu. Do jisté míry ji pomáhá udržovat Mezinárodní festival filmů mladého diváka Ale kino!, který existuje již více než padesát let a na kterém se posledních dvanáct let udělují Platinoví kozlíci (za celoživotní dílo, zvláštní filmovou událost).

Nabízelo se sestavit programovou sekci podle udělených cen. Při pohledu do katalogu se zdá, že tomu tak snad i bylo. Jenže ne všechny uvedené tituly/jejich tvůrci byly/byli oceněny/oceněni. Vybrané filmy ale spadají do dlouhodobější festivalové tendence selekce dle témat, kdy věk hrdiny, či hrdinů není indikátorem toho, na jak staré publikum se cílí.

Nechronologicky odvyprávěná a nejednoznačná Matka Tereza od koček (odkazující svým názvem Matka Teresa od kotów k Matce Tereze od Andělů) není pro dospívající, jelikož pojednává o matkovraždě. Stejně tak morálně problematické To jsem já, zloděj (To ja, zlodzej), kde jsou kvůli převážné omezenosti vyprávění na šestnáctiletého protagonistu Joja ponechány nedořešené některé zásadní zlomové momenty a krádež se nakonec jeví jako docela pochopitelná, sympatická záležitost. Všehovšudy i to Poslední zvonění (Ostatni dzwonek), které doplácí na snahu obsáhnout všechny klíčové momenty příznačné pro maturitní ročníky a naroubovat je na společenské klima nespokojenosti s režimem, docení pamětníci komunismu či lidé s lepším povědomím o něm.

Na druhou stranu se tento fakt(or) odrazil v naprogramování, které svým nasazením na podvečerní časy oslovovalo spíše odrostlejší a dospělé publikum. Škoda, že nevznikla skutečně reprezentativní přehlídka polských děl pro děti/mládež (byla důvodem nedostupnost klíčových počinů jako první dětský snímek Za krále Kraka, hitu jako Paragóne, dej gól, ceněný Kouzelný strom?), ale... viz první dva odstavce.

E. T. - Mimozemšťan
Bilancování Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež není snadné, protože se - těžko říct, nakolik záměrně - vzpírá kritériím, která jsou obvykle u podobných akcí hodnocena (jednotná a promyšlená dramaturgie atd.). Na druhou stranu je ale sympatické, že se - pro mnohé návštěvníky možná nezaznamenanou -  změnou na vrchních místech došlo k několika pozitivním změnám.

Industry program dokázal letos zaujmout nejenom profesionály z branže a studenty vysokých škol, ale i festivalovou cílovku. Herci a režiséři nejsou pouhými hvězdami, které zajistí publicitu, ale těmi, kteří diskutují s diváky po zatažení opony. Doprovodné akce - byť odvislé od sponzorské dohody - dovedou oslovit děti i dospívající. Obnovení spolupráce se zlínskými vysokoškolskými studenty je taktéž správnou cestou. 

I ty filmy jsou až na výjimky kvalitní (a Králové léta a Verše pro démony dokonce výborné). Jenom by to chtělo větší rozvahu, pokud se bere ohled na téma či zpracovanou problematiku, a jasnější dramaturgickou koncepci, i když může zakopaná kočka vězet v nedostupnosti kopií či rozhodujícím hlasu oslovených zahraničních "hostujících" dramaturgů. Nad výtkami lze ale mávnout rukou, protože festivaly jsou chápány i jako zážitkové akce - a málokterá umožní na velkém plátně s prostorovým ozvučením zhlédnout původního (!) E.T. - Mimozemšťana. Veškerá kritika pak jde stranou.