Legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea nemusíme dlouho představovat, protože každý, kdo se alespoň trochu zajímá o kinematografii, ví, že se jedná o jeden z nejzásadnějších počinů filmové historie, který navíc redefinoval žánr science fiction. Ten byl do roku 1968 spojován především s nižší formou umění nehodnou seriózního zájmu, ale až Kubrickův epos dokázal naivní báchorky plné prosťounkých myšlenek a laciných kulis povýšit na skutečné filmové dílo. Dá se říct, že dospělejší uchopení jednoho z nejznámějších děl literární fantastiky Arthura C. Clarka (které vzniklo de facto ještě před samotnou knihou) předběhlo svou dobu o několik let – vesmírné putování k Jupiteru a cesta za lidským poznáním se totiž jednak vzdalovalo jakýmkoliv známým klasickým hollywoodským konvencím (typickým pro velkofilmy obecně) a svým meditativní tempem rezignovalo na jakékoliv základní vyprávěcí vazby, z nichž bychom mohli konstruovat příběh.
Jeho základním pojítkem se tak stává pouze černý monolit, který čtyři jednotlivé epizody stádia vývoje lidstva spojuje tajemnou, člověku neznámou energií. Jeho význam je samozřejmě zahalen spoustou interpretací – Kubrick zde však záměrně nepracuje s jakoukoliv doslovností, protože ví, že ta by radikálně změnila zážitek ze sledování tohoto monumentálního díla. To si můžeme nyní díky obnovené premiéře v rámci Projektu 100 připomenout i na velkém plátně v luxusní, digitálně restaurované verzi, jenž diváka zasadí do sedačky a nechá ho plnými doušky nasávat kosmický „trip“ za hranice vědomí. Trikové absolutorium od doby uvedení ani trochu nezestárlo, tak si jako diváci můžeme vychutnat ikonické scény jako nejslavnější zadní projekci (letící kost samozřejmě), ladný valčík vesmírných lodí za doprovodu Straussových melodií, geniální práci s kamerou v útrobách vesmírných kokpitů nebo psychedelické cestování za hranice lidského chápání, prostoru a času.
V době uvedení se co do míry enigmatičnosti mohl s 2001: Vesmírnou odyseou měřit maximálně tak sovětský Solaris Andreje Tarkovského, který se nyní po letech jeví jako jeho osobitá východní odpověď na ryze americký žánr. Je ale jisté, že úspěch Kubrickova sci-fi, která svou věhlasnost nenabyla ihned, ale až postupem času, má za následek podobu a vývoj žánru do bodu, jaký známe dnes. Bez této filosofické meditace na téma „vesmír a člověk“, které svou strukturou spíše než film připomíná operetu, by se žánr sci-fi možná etabloval až mnohem, mnohem později. Vesmírná odysea zkrátka ve své době překonala všechny myslitelné standardy, má však co říct i dnes, kdy vědeckofantastické eposy vypadají už úplně jinak.
Let číslo dvě - 2010: Druhá vesmírná odysea
Peter Hyams měl počátkem osmdesátých let za sebou originální sci-fi Kozoroh 1 (a také vesmírnou variaci filmu V pravé poledne s názvem Outland), takže očekávání, jak si poradí s pokračováním Kubrickovy legendy, byla navzdory rozporuplným názorům veliká. Režisér si nakonec s Druhou odyseou odbyl své nejlepší a poslední dobré dílo - čemuž se nelze divit, když jeho pozdější "vrcholy" tvořily filmy s kopajícím belgičanem či ohavně digitálními dinosaury.
Příběh se odehrává několik let po předchozích událostech. Opuštěné plavidlo Discovery s deaktivovaným počítačem HALem se bezmocně převaluje poblíž Jupiteru a hrozí mu zničení, což nakonec vyústí v rusko-americkou záchrannou výpravu na palubě lodi Leonov. Ta má v neposlední řadě zjistit, co se vlastně v útrobách Discovery odehrálo a co je zač záhadný černý monolit, stojící v pozadí všeho.
2010 je už na první pohled konvenčnější film než Odysea první. Oprostil se od rozvážně pomalých pohybů, kosmických valčíků i halucinogenních záběrů a nasadil atraktivnější prvky pro většinového diváka - zábavnější dialogy, sugestivní vesmírné sekvence (zejména přechod astronautů mezi Leonovem a Discovery je dodnes poutavým zážitkem), hvězdné obsazení a doslovnější vyznění. Nevinná bílá elegance byla vyměněna za potemnělou tvář se spoustou barevných tlačítek, což poukazuje spíše ke Scottově Vetřelci než k první Odysee; přesto právě z Kubrickova rukopisu tohle pokračování rádo těží. Zůstává také zajímavějším a inteligentnějším počinem než většina jeho tematických soukmenovců a ač na tom více než notorický béčkař Hyams nese zásluhu síla předlohy a prvního filmu, dá se Druhá odysea považovat za to lepší, co žánr přinesl.
Vydařený je rovněž závěr příběhu, jenž vedle své působivosti nabízí otazník v podobě posledního záběru: jsme svědky zcela nového začátku? Jaké záměry má ve skutečnosti záhadná mimozemská inteligence s lidstvem? Tady je třeba poděkovat především Arthuru C. Clarkovi, autorovi knižních předloh, jehož smysl pro tajemno a vesmír se notně podepsal již na kvalitách prvního filmu. Těžko říci, zda se někdy dočkáme zfilmování dalších dvou knih série (název totožný, pouze mění číslovky na 2061 a 3001) či neméně kultovního románu Setkání s Rámou - ten byl relativně nedávno hojně diskutován a spojován mj. s takovými jmény, jako je David Fincher. Nechť budoucnost a hvězdy napoví...
