Film natočil zatím nepříliš známý britský režisér Brian Percival podle knižního bestselleru Markuse Zusaka. Pro Percivala je Zlodějka knih teprve druhým celovečerním snímkem distribuovaným do kin. Nicméně na poli televizní tvorby už režisér dokázal, že bychom si měli jeho jméno pořádně zapamatovat - na svém kontě totiž má již několik cen BAFTA Britské filmové a televizní akademie, naposledy za práci na oblíbeném televizním seriálu Panství Downton. Za tento seriál obdržel také cenu Emmy a na další byl nominován.
Právě scénář a sebejistá režie snímku sluší nejvíce, společně s dosti povedeným castingem. U něj mám výhrady snad jen u postavy Rudyho (Nico Liersch), chlapce ze sousedství a Lieselina nejlepšího kamaráda. Jestliže obsadíte do hlavní role sympatickou okatou blondýnku, nemůžete do druhé dětské role obsadit stejně sympatického okatého blonďáka, pak se postavy nedoplňují, dokonce je výsledný efekt spíše rušivý. Nemluvě o tom, že Rudy dokonale ztělesňuje ideál toho nejčistšího Árijce, což snad mohlo být záměrem relativizujícím stereotypy, na podstatě věci to ale mnoho nemění.
Naopak Sophie Nélisse v roli Liesel podává výkon hodný obdivu, protože za celé dvě hodiny téměř nesleze z plátna a přesto vás její postava ani na chviličku nenudí a neustále vás ponechává v mírném napětí, co bude s malou hrdinkou dál. Na druhou stranu v psychologické drobnokresbě mohli zajít tvůrci ještě o něco hlouběji pod povrch a více se pokusit vystihnout jemné nuance dospívání a postupného chápání komplikovaného světa dospělých. Protože i o tom Zlodějka knih mimoděk vypráví.
Výkon mladé herečky by ale možná nebyl zcela úplný bez vynikajících Geoffreyho Rushe a Emily Watson. Na jejich výstup se divák vždycky těší, zejména Emily Watson dodává své Rose, která musí z ničeho obstarat celou rodinu, patřičný náboj té správné "Mutter". Jinotajnou atmosféru celého příběhu pomáhá utvořit do mlžného oparu zahalená kamera i rámování prostřednictvím zcizujícího vypravěče. Žádných výtek nemůže být ani proti hudebnímu podkresu z dílny jednoho z největších velikánů současné filmové hudební tvorby Johna Williamse.
Jen je škoda, že film odehrávající se celý v Německu sledujeme v angličtině. Chápu důvody producenta - zejména v anglosaských zemích o úspěchu snímku rozhoduje i to, zda jde o film cizojazyčný, potažmo s titulky nebo anglicky mluvený. Nesoulad jazyka a prostředí nicméně jeho přirozenosti neprospívá. A pár replik v němčině to určitě nezachrání. Velkou přednost filmu však představuje jeho otevřenost jak starším dětem, tak i jejich rodičům. A filmů, na které by do kina mohla vyrazit skutečně celá rodina bez toho, že starší divák bude už po deseti minutách zívat, je v dnešních časech povážlivě málo. I proto by byla škoda tento snímek v kinech přehlédnout.
Zlodějka knih sice není velkolepým majstrštykem, který by se zapsal do zlatého fondu světové kinematografie, dokonce je v některých okamžicích snad až příliš patetický, přesto byste si ho v kinech neměli nechat ujít. Už jen proto, že dobrých filmů pro mládež i odrostlejší diváky v našich končinách příliš mnoho není. A třeba pak budete mít chuť začíst se i do její knižní podoby. Protože slova a jejich síla mají moc probudit naši duši.