Snad žádná jiná historická postava nefascinuje lidi tak jako Adolf Hitler. Tento masový vrah, politik a demagog, který dokázal vleklé hospodářské krize využít k tomu, aby realizoval své hrůzné a dodnes jen těžko pochopitelné činy, se i po skoro sedmdesáti letech od své smrti vznáší nad světem jako přízrak a děsivé memento toho, co se už nesmí opakovat. 

Je logické, že taková osobnost nezůstala ani stranou zájmu filmařů. O jeho životě vznikla spousta snímků, jenomže většina z nich diktátora buď zesměšňovala, nebo logicky zobrazila jako krajně zápornou postavu. Jednou z mála výjimek je koprodukční německo-rakousko-italské drama Pád Třetí říše režiséra Olivera Hirschbiegela vycházející z pamětí jeho sekretářky Traudl Junge, které je zároveň prvním německým poválečným filmem, kde je Hitler ústřední postavou.

Tvůrci nás zavádějí do roku 1945, kdy už bylo víceméně jasné, že rozpoutaná válka skončí pro Německo velkým fiaskem. Ti, kteří to včas pochopili, se pokoušeli tajně dohodnout se spojenci a spáchat na Hitlera sérii atenátů. Ten všem zázrakem unikl, jenže i on si začal uvědomovat, že není neotřesitelný a případné důsledky porážky budou pro něho osobně katastrofální. Své šestapadesáté narozeniny už oslavil pouze v kruhu nejbližších ve svém komplexu bunkrů. Na konci dubna si vzal dlouholetou přítelkyni Evu Braun, aby o den později společně spáchali sebevraždu.

Čím je Pád Třetí říše tak výjimečný? Především v samotném náhledu na osobu Adolfa Hitlera. Tvůrci ho tu zobrazují především jako člověka, aniž by ho ale zároveň nějak ospravedlňovali. To mimo jiné znamená, že se směje na své podřízené, pokouší se o suchý humor, bojí se o svůj život, procitá z naprostého oblouznění mocí a poznává, že není tak silný, jak si dosud myslel. Uvědomuje si, že není nesmrtelný, dělá chyby a stejně jako ostatní potřebuje někoho, s kým by mohl mluvit.

Hirschbiegelovi a spol. se dokonce podařilo to, že diváci mohou "führera" svým způsobem chápat. Když v zoufalství z toho, jak se Berlín rozpadá pod nápory spojeneckých vojsk, křičí, že nebude nikdy kapitulovat, víte přesně, proč to říká a svým způsobem mu rozumíte. Je to částečně zlomený člověk, kterému se pod rukama sypou ideály, kterým věří a kvůli kterým neváhal ničit svět a zabíjet miliony nevinných lidí, jenomže cítí, že cesta zpět není a dřív, či později bude mít pouze dvě možnosti - buď se vydat napospas z jeho pohledu nepřátelským vojskům a posléze soudům, nebo zemřít. Jelikož hrdinná smrt na frontě je pro něho takřka nemožná (a protože je malinko zbabělec), volí nakonec jistotu v podobě vlastní ruky a spouště pistole.  

Úspěch celého snímku tak logicky do značné míry závisel na tom, kdo si Hitlera zahraje. Volba padla na švýcarského rodáka Bruna Ganze a ten jednoznačně uspěl. Ve své zřejmě životní roli je naprosto vynikající a přesný a ač se nevyhne občasnému přehrávání (těžko ale soudit, zda to nebyl záměr, neboť Hitler sám ve svých projevech značně přehrával), odvedl obrovský kus práce a právě jeho si po skončení závěrečných titulků budete pamatovat zdaleka nejvíc. A to i proto, že ostatní kolegy výrazně zastiňuje.

I při zpětném pohledu je obrovská škoda, že Hirschbiegel se nechal semlít obřím rozpočtem (zhruba třináct a půl milionů Eur) a hlavně příliš rozmáchlým scénářem. Co se řemeslné úrovně týče, nelze toho snímku příliš vytýkat. Na evropskou produkci vypadá hodně velkolepě a akce je velmi slušná, i když o ni tu až zas tak nejde. Režisér nijak neexhibuje a jen velmi citlivě buduje stísněnou atmosféru rozpadajícího se Berlína a únikových vůdcových bunkrů. Zvolený klasický přístup se statickou kamerou a poklidným střihem je rozhodně jen k užitku a nelze proti němu nic namítat.

Horší je to se samotným příběhem, který bohužel v rámci autentičnosti a historické věrnosti přivádí na scénu velké množství postav, v nichž prakticky není možné se zorientovat a ani prostor některých z nich není velký. Místy to tak celé připomíná dokument, což zrovna v tomto případě je docela na škodu. Stejně tak nezvládnutá je monstrózní stopáž (u klasické verze dosahuje slabě přes dvě a půl hodiny, v tzv. director´s cut dokonce bezmála tří hodin), jež je přehnaná.

Vidět je to zejména v závěru, kterým překvapivě není führerova sebevražda. V této chvíli tvůrci evidentně "vaří z vody" a snímek uměle prodlužují. Do konce už spíš doklopýtají a nenabídnou nic zajímavého ani strhujícího, čím by onen epilog obhájili. Ve výsledku pak malinko zavládne hořkost a lehké zklamání z toho, že všichni si tu uzmuli o chloupek větši sousto, než byli schopni spořádat a zvládnout.

Poslední výtkou, která by se dala najít, je absence jakýchkoli emočně silných scén. Jako by tvůrci nechtěli vystoupit z jakéhosi dokumentárního rámce a v drtivé většině pracují přesně a zároveň chladně tak, aby si stále drželi od svých postav odstup. Jednou z mála výjimek je kompletní smrt rodiny ministra propagandy Goebbelse, která je zachycena až nezvykle "osobně" a i přes charakter otce a matky s nejedním divákem slušně zamává. Jenže takových scén tu příliš není.

S odstupem času a chladnou hlavou můžeme směle říci, že Pád Třetí říše, který se dočkal i oscarové nominace za nejlepší neanglicky mluvený film (který nakonec putoval přece jen k civilnějšímu a závažnějšímu dramatu Hlas moře), je velmi solidní snímek s velkou historickou hodnotou, který stojí za vidění právě pro komplexnost a hloubku postavy Adolfa Hitlera a také proto, že ukazuje cestu, jak se jednotlivé národy mohou vyrovnat se svou minulostí.

Oficiální trailer filmu Pád Třetí říše