Claytonův přepis Velkého Gatsbyho je standardní adaptací, která se snaží zachovat co největší věrnost příběhu i duchu předlohy. Vzhledem k tomu, že Fitzgeraldova novela není příliš obsáhlá a atmosféra vychází především z hektického a opojného rytmu dvacátých let, není to vůbec nesplnitelný úkol. Jako první byl ke zpracování příběhu o nenaplněné lásce přizvaný Truman Capote. Ten se rozhodl, že přistoupí k adaptaci poněkud volněji, než si producenti z Paramount Pictures představovali, a v roli scénáristy ho vystřídal Francis Ford Coppola. Ten vtiskl třetímu zfilmování Velkého Gatsbyho podobu, v jaké ho známe dnes. Coppola zachoval základní narativní strukturu knihy, v níž je hlavním vypravěčem Nick Carraway (Sam Waterston). Ve filmu tak často slyšíme Nickův hlas mimo obraz, který komentuje, popisuje a interpretuje dění odvíjející se před divákem na plátně. Jde o standardní a funkční použití vypravěče v audiovizuálním díle. Nicméně tento postup občas pokulhává v momentech, kdy je příliš doslovný nebo se komentář a děj dublují. Jako příklad uveďme záběry Gatsbyho grandiózních večírků, které jsou podtaženy vcelku zbytečným Nickovým popisem téhož, případně jeho popisy doby, v níž žili, přičemž v obraze vidíme věci, o kterých mluví. Francis Ford Coppola a Jack Clayton se rozhodli, že zachovají nejdůležitější motivy, které Fitzgerald ve své knize tematizuje. Nalezneme zde klíčové aspekty "amerického snu" v kontrastu s riziky, jež přináší, dále nerovnost sociálních vrstev, idealismus narážející na cynismus, odkazy na válku i dozvuky latentního rasismu. Zároveň se snaží – stejně jako Fitzgerald – navozovat atmosféru jazzového věku, "roaring twenties" – neopakovatelné doby, která ukončila jednu etapu americké historie. Společně s tím zhmotňují i poměry v rámci různých společenských vrstev, náladu, kterou kolem sebe šíří jednotlivé charaktery, a prostředí různých domovů (kontrast bohatého Toma Buchanana – Bruce Dern a živořícího automechanika George Wilsona – ). Podobně jako ve Fitzgeraldově předloze jde o kombinaci zjevného, veřejně prezentovaného a skrytého. Clayton zručně uchopil a ztvárnil enormní míru pokrytectví, za níž se jednotlivé postavy schovávají. Téměř všichni předstírají, že se dobře baví, nebo si přinejmenším užívají sami sebe. Přesto v nich – především v alkoholovém a drogovém opojení – občas vypluje na povrch strach, že „nemohou žít navždy“ a že způsob, jakým právě žijí, není udržitelný. Tyto temné tóny jsou někdy až přespříliš akcentovány uřícenými a zpocenými tvářemi hlavních protagonistů, jejich očima, které plavou v přemíře alkoholu a hysterickými scénami v průběhu divokých večírků. Životy postav i doba, v níž žijí, nejsou standardní, časem si někteří z nich uvědomí, že je to výjimka, která se neopakuje. Naopak někteří zavřou oči, otočí se zády a přehodí výhybku ve chvíli, kdy jsou tím vším ohrožení. Většina hlavních postav, včetně Daisy (Mia Farrow), jejího manžela i jeho milenky Myrtle (Karen Black) jsou stejně jako v předloze povrchní figurky. Snad jen Jay Gatsby (Robert Redford) a Nick Carraway jsou každý po svém neobyčejnými muži (bohatstvím, charakterem nebo známostmi). Jejich cesty se na čas náhodou zkříží a oni zjišťují, že se skvěle doplňují. Jeden z nich má to, co potřebuje první, a na oplátku ten první může poskytnout druhému, co chce, případně potřebuje. Velký Gatsby Jacka Claytona je typickou ukázkou mainstreamové hollywoodské produkce sedmdesátých let. Výprava je nákladná a pompézní, představitelé hlavních rolí jsou oblíbení herci zvučných jmen apod. Samotný přepis knihy do filmu je zdařilý, ale ničím inovativní. Celkový dojem pak neurazí, ale nepřináší ani nic zásadního, jak pro předlohu, tak pro kinematografii obecně. To je patrné i z dobového přijetí snímku - získal dva Oscary za hudbu a kostýmy a například Tennessee Williams ve svých pamětech poznamenal, že Claytonova adaptace převyšuje původní text, zatímco velká část tehdejších filmových recenzentů se shodla na tom, že Velký Gatsby je vzhledem k tématu a předloze nudný a bez jiskry.

Originální trailer filmu Velký Gatsby (1974)