Skládanka osmi souběžných příběhů je zcela v duchu jejich vyznění zasazena do bezútěšné scenérie helsinského sídliště, věčně šedivé zimy a krátkých dnů. Městská část Vuosaari, která dala Louhimiesově snímku původní název, kombinuje starou panelákovou zástavbu i nové honosné rezidence na pobřeží. Postupně se před námi skládá obraz obyčejných lidí, které spojuje motiv hledání. Rozvedený Pertti (Mikko Kouki) svaluje vinu za neúspěšné manželství na svou nadváhu a nespokojenost si kompenzuje striktní výchovou pubertálního syna. Ruského chlapce Waltteriho (Eemeli Louhimies) ve škole šikanují, zatímco jeho matka dělí svůj čas mezi práci a slizkého nápadníka. Naivní středoškolačka Milla (Amanda Pilke) chce být slavná, a jak všem na potkání říká, je pro to ochotna udělat úplně cokoli. Make (Deogracias Masomi) a Iiris (Laura Birn) se nedokážou vymanit ze začarovaného kruhu drog a dluhů. Lauri (Pekka Strang) podvádí svou ženu s jejich mladou hospodyní Viivi (Lenna Kuurmaa), jeho manželství je na pokraji krachu, ale on není schopen udělat jakýkoli krok. Jediným přítelem sedmiletého Alekse (Topi Tarvainen) je pes Max, protože jeho matka patří mezi ženy, které by raději žily dál svůj život bez dětí. Marika (Alma Pöysti) bojuje s leukémií a přitom se snaží, aby to nezasáhlo její malou dcerku. A nakonec Američan Robert (Sean Pertwee) na služební cestě po Evropě, který svou osamělost vyplňuje vedením motivačních seminářů. Dlužno podotknout, že ačkoli mužské charaktery rozhodně nejsou zidealizované, ženské postavy jsou na tom do jedné výrazně hůř. Jedna část z nich nepobrala příliš rozumu, druhá je až k nevíře naivní a třetí skupinu představují slušně řečeno vypočítavé mrchy, pro které je sex prostředkem k dosažení cíle nebo ke splacení dluhů. Ani jedna z postav nepředstavuje klasického hrdinu, který by měl jasný cíl a dění pevně v rukou. Všichni tápají, bojují sami za sebe a své sny. Snaží nalézt štěstí, lásku, smysl nebo uznání. Někteří z nich jsou si toho vědomi, jiní tak jednají zcela bezděčně. Občas někomu ublíží, jindy raní někdo je. Nikdo z nich není spokojený s tím, jak se věci v jeho životě vyvíjejí, a přesto se nevzdávají. Stejně jako žralok se nemůže nikdy přestat pohybovat, i hrdinové Odhaleného přístavu se po každé ráně znovu zvednou a jdou dál. A jakkoli to může znít otřepaně, možná se jedná právě o tohle. Ne o naplňování přání, ale o vůli je mít a o sílu se po nich neustále natahovat. I když v případě Lauriho a Perttiho jde spíš o marné bušení hlavou proti zdi. Z konceptu ostatních příběhu se vymyká linka Američana Roberta. Ten funguje spíš jako úhel pohledu cizince nezvyklého na leckdy svérázné finské zvyklosti i náročné podmínky. Vyloženě zjednodušující je pak motiv, který téměř všechny postavy staví do role lačných fanoušků reality show typu Vyvolení. Skládanka příběhů má strukturu symfonie (ve smyslu souzvuku nebo souběžného znění několika různých zdrojů) a jednotlivé příběhy jsou konkrétní realizace téhož motivu – hledání lásky a porozumění. S tím koresponduje i zvuková stopa filmu. Jemný klavírní doprovod v režii Markuse Koskinena podkresluje rozstříhané příběhy a pod každým z nich rozehrává variaci na podobné téma. Na rozdíl od proslulejšího finského režiséra Aki Kaurismäkiho, který svá sociálně laděná dramata stylizuje, nebo posouvá do roviny nadsázky, je Louhimiesův snímek velmi civilní a hluboce deziluzivní. Už počáteční body, v nichž se postupně poprvé setkáváme s jednotlivými postavami, nedávají příliš důvodů k optimismu. Až na linii Lauriho (který je sice stále ženatý, ale jeho manželství je těsně před krachem), všichni pocházejí z neúplných, často dysfunkčních rodin nebo rovnou žádnou nemají. Adekvátně k tomu ani jeden z příběhů nekončí jednoznačným happy-endem. S některými postavami to vzhledem k jejich výchozí pozici dopadne lépe, s jinými hůře. V tomto ohledu rozhodně nelze režisérovi vytknout nedostatek kontaktu se současnými sociálními tendencemi reality. Aku Louhimies podotýká, že se snaží ve svých filmech ukazovat nepřikrášlenou skutečnost, protože podle jeho názoru je cílem uměleckých děl odkrývat bolestivá a problematická místa světa, který nás obklopuje. Odhalený přístav působí precizně promyšleným dojmem. Po formální stránce velice dobře funguje korespondence obrazové a zvukové stránky. Vzhledem k tématu je vhodně zvolená fragmentární povaha povídkového filmu, v němž nejsou jednotlivé příběhy mechanicky proporčně vyvážené. Osm dějových linií, které se v relativně dynamickém, neuspořádaném sledu střídají, ukazují divákovi neidealizované mezilidské vztahy v celé jejich rozmanitosti, síle i ubohosti. To vše vyvolává dojem, že jsme svědky realistického vyobrazení lidí z masa a krve. Umění kopíruje život. Na druhou stranu se jednoznačně jedná o snímek pro filmové festivaly nebo artová kina. Chybí mu totiž laskavá nadsázka a svébytný rukopis, se kterými se lze setkat například u Kaurismäkiho filmů a které by dokázali zaujmout i širší publikum.

Originální trailer filmu Odhalený přístav