Česká romantická komedie Láska na zakázku je již pátým celovečerním hraným filmem režisérky a scenáristky Evy Toulové, která sice úspěšně absolvovala pražskou FAMU, leč na českém filmovém trhu se etablovala jako autorka počinů, jež nevykazují žádný tvůrčí talent a z hlediska filmařského zpracování výrazně kulhají na obě nohy. Její snímky, které se zatím pokaždé dočkaly velmi negativních reakcí od diváků i recenzentů, spojuje vypravěčský motiv touhy po úspěchu a uznání a také sebelítosti nad nenaplněnými představami o životě. Jejich existence je podmíněna tím, že se v nich v rámci příběhu okatě předvádějí produkty a služby partnerských firem, a i výběr lokací je podřízen tomu, aby se děj mohl odehrávat v různých kavárnách či hudebních klubech, které podpořily vznik filmu sponzorským darem.

Debut Evy Toulové Šťastná (2014) i její následující snímek Jak se moří revizoři (2018) měly parametry žalostně nezdařilých a de facto amatérských filmů. Pozdější romantická komedie Casting na lásku (2020) oproti nim už sice nepůsobila tolik jako dílo nezpůsobilých diletantů, leč dno české kinematografie dřela i tak. Letos se to tak sešlo, že do kin zamířily hned dva její nové filmy naráz, nejprve v únoru Superžena a nyní i Láska na zakázku – přičemž do obou se Eva Toulová rozhodla obsadit do hlavní role samu sebe. Její herecké schopnosti jsou ale bohužel zhruba na stejné úrovni jako režírování nebo psaní scénářů.

V Lásce na zakázku Toulová ztvárnila třicátnici Evu, zaměstnankyni reklamní agentury, pro niž jsou televizní reklamy celoživotní vášní a jejich tvorba splněným snem – což se později ukáže jako vhodná záminka pro obludný product placement. Hlavní příběhová linie spočívá v tom, že se Eva na začátku filmu seznámí s mladým hypnoterapeutem Vítkem (Martin Kraus), kterého nejprve nechce, pak chvíli chce, poté zase nechce, posléze přece jen chce, pak ale on nechce ji, a nakonec je beztak ruka v rukávě. To je v podstatě děj celého filmu v kostce. A na to je navěšeno několik dalších podzápletek a mnoho vedlejších postav, které ale povětšinou nemají pro výše řečené žádnou významnější relevanci a účelem jejich přítomnosti je, že natahují stopáž na potřebných (a subjektivně dosti úmorných) 82 minut.

Vypravěčsky je film Láska na zakázku slepencem epizodických a z praxe okoukaných scének, které oba protagonisté zažívají ve svých profesích – na střídačku sledujeme Evu, kterak naslouchá svým klientům a jejich absurdním požadavkům na vysněné reklamní spoty, a zmateného Vítka, jenž neustále naráží na ignorantskou nevědomost lidí, kteří mají o jeho terapeutickém povolání zcestné představy. Romantiku ale snímek navzdory svému žánrovému zařazení prakticky neobsahuje. Oba hrdinové se jen párkrát náhodou potkají v jednom jistém baru (sponzor filmu), kde jsou pod nátlakem nepříjemných opilců dvakrát donuceni dát si pusu. Jiná místa pro setkávání nepřipadají v úvahu, přestože Vítek má ordinaci v tomtéž domě, kde Eva bydlí. Jinak ale nemají nic společného, jakákoli vzájemná náklonnost mezi nimi je detekovatelná sotva ve stopovém množství a veškeré změny stavu, kdy Eva má či nemá o Vítka zájem coby o potenciálního partnera, nevycházejí ze žádných zjevných příčin.

Většina vedlejších postav se pohybuje na škále otravnosti spíše ve vyšších hodnotách, ať už jde o esoterickou sousedku (pitvořivě přehrávající Uršula Kluková), která své vážně nemocné kamarádce rozmlouvá nutnou operaci a raději ji podomácku léčí čajem s bylinkovým medem a kouřící šalvějí, nebo Evin sexistický šéf (Václav Vydra), jenž ani není schopen nahlas vyslovit slovo „žena“, a tak místo toho naznačuje prsty tvar kosočtverce. Jiří Krampol ve filmu hraje sám sebe a je Evou naháněn kvůli účasti na reklamě propagující přípravky na dlouhotrvající erekci, což má nečekané vyústění balancující přesně na hraně absolutní debility a geniality. Světlými body v obsazení menších roliček jsou kupříkladu civilní Igor Bareš nebo Jaromír Nosek, jenž jako jeden z mála dokázal film okořenit i trochou humoru.

Na chvostu hereckého zastoupení nicméně ční samotná Eva Toulová, v jejímž výkonu se vzácně snoubí strojená dikce s prkennými obličejovými výrazy a celkově toporným projevem. Její hrdinka nosí kolem krku řetízek s přívěskem filmové kamery, čímž ale jakékoli náznaky lásky k filmařskému řemeslu končí. Nedívá se před sebe, a tak nemotorně naráží do lidí i do dveří, což je dosti laciný zdroj humoru, nehledě na jeho zoufalou realizaci. Její vypravěčský komentář, k němuž se scénář zcela nadbytečně místy uchyluje, je k nepřežití. Eva ve filmu pronáší moudra jako „když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou,“ nebo odhodlaná zvolání typu „já všem ukážu, že na to mám, ať to stojí, co to stojí,“ což je výrok doprovázející patrně i režisérčinu filmařskou kariéru.

Napříč celým filmem se v záběrech nápadně (nikoli nápaditě) objevují různá sponzorská loga, a to jen málokdy ve vztahu s Eviným povoláním reklamní specialistky. Nejmenovaného výrobce pánských obleků nestačí explicitně zmínit v dialogu – kromě toho ještě hlavní hrdinka musí v jednu chvíli jakoby ledabyle projít před obřím poutačem na tutéž značku oděvů a pak pro jistotu ještě před prodejnou této značky. Podobným martýriem je bezduchá kolovrátková hudba z hudební banky, která podmalovává mnohé scény. Její použití lze ale aspoň částečně omluvit jako důsledek nutných finančních úspor, zatímco používání bezobsažných leteckých záběrů na Prahu při vyloženě každém předělu mezi scénami je v zásadě jen lenost, jenž postupem času přerůstá v provokativní testování toho, kolik variací na městské ulice nasnímané zoomujícím dronem diváci ještě vydrží.

Oproti starším filmům Evy Toulové je ale Láska na zakázku přece jen o trošku produkčně vydařenější – v praxi se to projevuje tím, že převážně statické kameře bylo dovoleno se sem tam pohnout a že dialogům postav je rozumět, i když zrovna souběžně s jejich hovorem hraje hudba. I tak ale Láska na zakázku působí vedle jiných českých romantických komedií jako jejich laciněji a lajdáčtěji vyhlížející příbuzná, a to přitom samo o sobě nejde o žánr, jenž by bylo možno jakkoli vychvalovat. Jednoznačně odradit ale od filmu nelze – jednak se mu dá pro jeho nepodařenost místy dobře zasmát (častěji než sporadickým, repetitivním a slabým gagům) a zároveň jde o vskutku kuriózní a svým způsobem fascinující a v řadě ohledů poučný úkaz, podobně jako třeba narození dvouhlavého telete. Což neznamená, že platit za něj plné vstupné v multiplexu není masochismus.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer filmu Láska na zakázku