Psal se rok 1998, když mladý dánský režisér Thomas Vinterberg na festivalu v Cannes přebíral Cenu kritiků za svou Rodinnou oslavu, první snímek natočený podle známého manifestu Dogme 95. V následujících letech neustále slýchával, že se jeho nové filmy onomu revolučnímu počinu z konce 90. let nemohou rovnat. Letos však Vinterberg boduje u kritiků znovu. A to i přesto, že vedle puritánské, ve své době jedinečné Rodinné oslavy působí Hon dojmem sice skvěle natočeného, jinak ale docela mainstreamového příběhu založeného na stokrát provařené zápletce. Nicméně právě pro onu přístupnost širším vrstvám se o Honu mluví i jako o potenciálním kandidátovi na cenu, která se revoluční Rodinné oslavě obloukem vyhnula: na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Začneme ale od začátku. Lucas (Mads Mikkelsen) je docela obyčejný muž středního věku, který má řadu přátel a rád s nimi chodí na hon do místních lesů. Práce vychovatele ve školce ho baví a i přes nedávný rozvod, kvůli kterému vídá svého syna jen jednou za čas, působí spokojeným dojmem. Nebyli by to však Dánové, kdyby se tuto idylku maloměstského života nerozhodli zbořit do základů. A tak se jednoho dne stane, že se do Lucase zakouká Klara (Annika Wedderkopp), pětiletá dcera jeho nejlepšího přítele Thea (Thomas Bo Larsen). Lucas si její náklonnosti okamžitě všimne, svou snahou nastavit Klařiným projevům lásky jisté meze však dívku zraní. A ta, inspirována pornografickým videem, které viděla u svého bratra, zareaguje "nevinnou" lží: Ředitelce školky řekne, že se jí Lucas ukazoval nahý. Následky na sebe nenechávají dlouho čekat. I přesto, že o sexuálním obtěžování neexistují žádné důkazy, se společnost proti Lucasovi obrátí a rozhodne se k němu chovat tak, jak si podle ní zaslouží. Jako k monstru. Pečlivě budovaný a pomalu se vyvíjející Hon boduje především tím, že jednání žádné z dospělých postav se nezdá nerealistické. Theovy pochybnosti o tom, zda mu lže dcera, nebo nejlepší kamarád, jsou stejně uvěřitelné jako sousedé schopní odsoudit člověka na základě pomluvy. Kapitolou samou o sobě je pak samotný Lucas, který navzdory událostem odmítá proti obvinění výrazně bojovat a celou dobu žije ve víře, že jednoho dne musí pravda vyjít najevo. Lucas není flegmatik, kterému by bylo vše jedno; v průběhu filmu ostatně ukáže, že se umí rozzuřit a odehnat od sebe ty, kteří v jeho nevinu nevěří. Na rozdíl od obyvatel města však nejedná impulzivně a snad i kvůli víře, že odstěhování do jiného koutu země nebo požádání právníka o pomoc by ostatní pouze přesvědčilo o jeho vině, se snaží naučit rány osudu přijímat. Ne každý by asi v jeho situaci jednal podobně, samotný Mads Mikkelsen ostatně během tiskovky v Cannes tvrdil, že být v podobné situaci on, netrval by film více než deset minut. Lucas je však lidumil neschopný ublížit ani zvířeti a právě kvůli své sympatické povaze a neschopnosti zakročit rázně proti páchaným křivdám se stává obětí stále se stupňujících útoků. Hon je však zajímavý i z jiných důvodů. Ukazuje nám, jak může nepravdivá fáma ovlivnit veřejné mínění, jak snadno se dají narušit několikaletá pouta mezi lidmi, jak propastný je rozdíl mezi zdáním spravedlnosti a spravedlností jako takovou, i to, že mínění většiny nemusí být za každých okolností správné. A to i přesto, že je na této myšlence naše politické uspořádání založeno. Hlavně je také zářným příkladem známé skutečnosti, že prokázat nevinu nelze. Důkazy toho, že mezi Lucasem a Klarou k ničemu nedošlo a že Lucas dívku neobtěžoval, totiž neexistují. Co je však pro hlavního hrdinu ještě mnohem horší než nemožnost pověry stoprocentně vyvrátit, je prostý fakt, že postavy v jeho okolí okamžitě sklouzávají k tradiční chybě soudit důkazy podle prosazované teorie, ne teorii podle důkazů. Když si zkrátka malá Klara začíná svou chybu uvědomovat a bojí se svou výpověď proti Lucasovi zopakovat, zaměstnanci školky to považují za stud k tomu, co se stalo. Poté, co jsou rodičům ostatních dětí předloženy znaky, které by jejich děti měly vykazovat v případě sexuálního obtěžování, je jich hned několik přesvědčeno, že právě jejich dítě se přesně podle tohoto vzorce chová. A když Klara v průběhu filmu prozradí, že si vše jen vymyslela, její matka toto tvrzení interpretuje pouze jako snahu vytěsnit negativní vzpomínky ze své hlavy. Nehledě na to, jak se děti zachovají, pro obyvatele města to zkrátka vždy bude pouze potvrzení Lucasovy viny. A je to právě ona nemožnost úniku a vysvobození, co z Honu činí jeden z nejintenzivnějších filmů, které nejspíš v tomto roce na evropské půdě vzniknou. Mads Mikkelsen si z Cannes letos odnesl cenu pro nejlepšího herce a zcela zaslouženě. Není však jediný, kdo si v tomto filmu, postaveném spíše na pečlivě budovaném příběhu a oslnivých hereckých výkonech než technických aspektech, zaslouží být zmíněn; celé obsazení od hlavního hrdiny až po pětiletou Anniku Wedderkopp působí naprosto přirozeným dojmem. Hon je dechberoucí, syrový, nepříjemný, mrazivý snímek, který se vám velmi snadno dostane pod kůži. V kontextu dánské dogmatické kinematografie možná působí až mainstreamovým dojmem; málokteré mainstreamové drama je však takto působivé.

Originální trailer filmu Hon