Konec čekání, konec mlžení, konec tajností. Jeden z nejočekávanějších filmů roku Prometheus je konečně tady a nezadržitelně se řítí do našich kinosálů. Budeme tvůrce velebit, nebo je posílat do pekel?
Má cenu ještě psát nějaký úvod k jednomu z nejočekávanějších snímků roku? Všichni vědí, že s ním se po skoro třiceti letech vrací jeden ze zakladatelů moderní sci-fi
Ridley Scott k tomu, co ho nejvíc proslavilo. A všichni vědí, že má jít o nepřiznaný prequel legendárního a dodnes děsivého
Vetřelce. Přichází
Prometheus.
Jelikož nebudu a ani nechci spoilerovat, o ději jen velmi krátce. Dva mladí a úspěšní archeologové Elisabeth Shaw a Charlie Holloway objeví na několika různých místech světa několik nástěnných maleb v jeskyních pocházejících od dávných civilizací. Postupně zjistí, že všechny odkazují na jediné místo ve vzdáleném vesmíru. Seženou tedy tým schopných lidí, nasednou na palubu kosmické lodi Prometheus a odlétají do neznámých končin. Očekávaným výsledkem mise by mělo být zjištění toho, jak vlastně vznikl život a kdo je jeho tzv. Tvůrcem.
Začněme tím dobrým.
Ridley Scott je pořád frajer, který i v pětasedmdesáti letech dovede vytvořit atmosféru hutnou, že by se dala krájet. Celá první polovina je hlavně jeho zásluhou naprosto famózní a funguje od úvodních minut. Ať už jde o vymazlené záběry Měsíce, nádherné a propracované interiéry kosmické lodi, které skutečně vypadají jako poctivá ruční práce, nebo vynikající práce s všemožnými efekty. Diváka si tak získá na svou stranu velmi rychle a vodí si ho jako loutku. S příběhem v této chvíli pracuje pouze v náznacích a odhaluje jen to, co opravdu chce.
První polovina je skutečným důkazem toho, že i moderní sci-fi se dá vlastně natočit staromilsky tak, aby namslaný fanda nic nepoznal a zároveň si nepřipadal, jako by se vrátil o několik let zpět. Je zkrátka poznat, že
Scott pořád patří k režisérské extratřídě a nemá zapotřebí se nikomu podbízet. A hlavně netrpí přehnaným respektem a nepřipouští si velmi vysoká očekávaní. Potud je vše v pořádku. Jenže...
Snímek bohužel netvoří jen režie, ale také scénář. A v něm leží hlavní kámen úrazu. Jeho autory jsou
Jon Spaihts a
Damon Lindelof, kteří mají na svém kontě takové příběhové obludnosti, jakými byly tragická
Černá hodina a nechtěně komičtí
Kovbojové a vetřelci. Tato jejich "průprava" je ke vší škodě poznat. A vynikne o to víc, když se objeví zrovna v jednom z potenciálních trháků roku.
Naprosto tragicky jsou napsaní všichni členové posádky, kterých by mělo být podle titulku sedmnáct. Všechny ale ve společné scéně neuvidíme a někteří se navíc objevují až ve třech čtvrtinách filmu na pár okamžiků, aby zase zmizeli. Když si vzpomenu, jak zajímaví byli všichni astronauti v původním
Vetřelci, je až smutné, jak nezáživní jsou zde. Až na androida Davida ve výtečném podání
Michaela Fassbendera, který jako jediný má hlouběji načrtnutý charakter a nese s sebou tajemství, které zneklidňuje celou dobu, jsou všichni až ostudně odfláklí a povrchní.
Jakous takous motivaci můžeme vypozorovat ještě u vědkyně Shaw, kterou velmi obstojně ztvárňuje
Noomi Rapace. Ve srovnání s o několik tříd zajímavější, charismatičtější a silnější Ripley však obstát nemůže. Ostatní jsou odsouzeni jen do role komparsistů a zvěře na porážku. A to včetně
Charlize Theron,
Idrise Elby nebo titulního
Logana Marshalla-Greena, kteří prostě nemají co hrát, ať chtějí sebevíc.
Jejich jednání je postupem času hloupé a nelogické a příliš se neliší od toho, jaké předvádějí hrdinové laciných béčkových hororů. A i jiných momentů připomínajících tento pokleslý žánr je tu až nebezpečně mnoho. Je až s podivem, že tohle si tak zkušený tvůrce jako
Scott nepohlídal. Ani on však v závěrečné fázi snímku nevychází s úplně čistým štítem. Nastolenou atmosféru mávnutím kouzelného proutku pohřbí a poměrně slušné sci-fi promění v klasickou vyvražďovačku plnou sice pěkných, leč mnohdy samoúčelných efektů.
Najednou také začíná vše vyprávět příliš rychle a překotně a některé zásadní informace se pronášejí jen tak mimochodem, navíc mnohdy nedávají smysl. Při sledování jsem postupně nabýval dojmu, že
Prometheus měl původně minimálně dvě a půl hodiny a poté musel být z nějakého důvodu zkrácen a prostřihán. Tím by se totiž dalo vysvětlit mnoho příběhových děr, nedostatků a chybějících souvislostí.
Tvůrcům příliš nevyšla ani sázka na filozofický podtón. Otevřeně tu několikrát odkazují na
Kubrickův legendární snímek
2001: Vesmírná Odysea (včetně vzdáleně podobné úvodní bezdialogové scény, která ale na konci zůstává bez vysvětlení), aniž by však dosahovali jejích kvalit.
Prometheus se tak stává příliš upovídaným sci-fi s rádoby přesahem, který ale zdaleka nefunguje a na někoho může působit až směšně.
Jestli jste si mysleli, že po zhlédnutí filmu budete mít jasno ve většině vetřelčí mytologie, hluboce se mýlíte. Nejenže se tu spousta věcí nevysvětlí (o původu SpaceJockeys se například nedozvíte skoro nic), naopak se tu nastolí ještě víc otázek, které zůstávají bez odpovědi. K tomu, abyste si
Promethea plně vychutnali, tudíž nepotřebujete znát ani jeden (!) díl z původní kvadriologie. O prequel v pravém slova smyslu tudíž nejde ani náhodou.
Troufám si říci, že
Promethea do kolen srazila hlavně nabubřelá a až příliš sebevědomá reklamní kampaň. Trailer na trailer, několik teaserů, trailerů, featurett a bůhvíčeho ještě, a zejména (jak se po zhlédnutí ukáže) naprosto podružné virální medailonky postav (třeba pan Wayland ve filmu nevypadá ani vteřinu tak jako ve svém medailonku) vyšponovaly už tak vysoká očekávání do nereálných výšin, které prostě nešlo splnit.
Po doběhnutí závěrečných titulků tak ve vás zůstane pachuť, dostaví se lehké zklamání a můžete si - po právu - připadat podvedeni.
P. S: 3D nevadí, ale překvapí, že Scott ho používá až příliš konvenčně, a nevyniká tak, jak by se slušelo.
P. P. S: K redukci zklamání možná přispěje vydání filmu na DVD a Blurayích, k němuž zřejmě odkazuje datum uvedené v závěrečných titulcích. Snad se dočkáme režisérské verze. Bylo by to potřeba.
Český trailer filmu Prometheus