"Bez ohledu na to, co všechno musíte zkousnout, nemůžete nemít rádi někoho, kdo vám připravil lahodný, křupavý toast." Tak smýšlí devítiletý Nigel Slater o své mamince; ženě, která neumí vařit. Píše se rok 1967 a britská kuchyně je právě tak konzervativní jako sami ostrované. Ani pan a paní Slaterovi nevidí nic nepřirozeného na skutečnosti, že jídlo přichází na svět v konzervách. Nechápou, jak mohou Italové, Francouzi a jim podobní hazardéři z kontinentu jíst všechnu tu zeleninu nebo sýry, které se válely bůhvíkde a čert ví, jak dlouho. Kdyby neměli vážnější starosti, nejspíš by manžele Slaterovy zneklidňovalo, že jejich syn listuje v cizokrajných kuchařkách jako jiné děti v mapách vzdálených kontinentů. Nebo že nestačí polykat sliny při pohledu na ztepilého zahradníka, který se s gustem zakusuje do nemyté ředkvičky, vytažené ze záhonu. Ani sám Nigel zatím neví, zda jeho žlázy dráždí víc zelenina, nebo zahradník. Dokud byla vážně nemocná, ale laskavá maminka naživu, žila i Nigelova naděje na budoucí kulinářskou revoluci v domácnosti. Po její smrti mu zůstává panovačný otec, oči pro pláč a další toasty k snědku. Cestu k rodičovu kamennému srdci navíc zatarasila jistá paní Potter, hubatá uklízečka, kterou Nigel odmítá uznat jako maminčinu nástupkyni, ale jedno jí upřít nedokáže - ta žena je bohem nadaná kuchařka. Toast patří ke specificky britské větvi žánru komorní tragikomedie a bez potíží snese srovnání s nejlepšími filmy tohoto druhu, jakými jsou Tichý hlas nebo Billy Elliot. Vznikl sice v produkci BBC a zpočátku byl určen pouze pro televizi, ale hravá, dynamická režie S. J. Clarkson (mj. seriály Dexter nebo Dr. House) a vytříbená výtvarná stránka z něj udělaly filmovější podívanou, než je řekněme Králova řeč. Nostalgickým příběhem provází příjemný soundtrack, poskládaný z dobových hitů Dusty Springfield, jejichž texty nenásilně přibližují a glosují Nigelovo vnímání měnící se situace v rodině. Televizní premiéra Toastu na sklonku loňského roku přilákala k obrazovkám přes šest milionů Britů a zdá se, že po úspěšné prezentaci na letošním Berlinale film prorazí i do kinodistribuce. Aniž bych podceňoval loajalitu fanoušků Heleny Bonham Carter, za masivním zájmem o film vidím především lokální věhlas skutečného Nigela Slatera, jehož autobiografický román Toast: A Story Of A Boy's Hunger adaptuje. Pobledlý a věčně hladový hoch se totiž mnohem později stal oblíbeným autorem řady kuchařek a průvodcem vlastních televizních cooking shows. Osobní vzpomínky na vlivy z dětství, které ho nasměrovaly ke kariéře gastronomické autority, vycházely nejprve na pokračování v Observeru a jejich knižní podoba šla doslova na dračku. Ve filmu se o roli mladého Nigela podělili dva herci: jedenáctiletý Oscar Kennedy (v prvních dvou třetinách) a osmnáctiletý Freddie Highmore (ve třetím dějství). Skutečný Slater se mihne v roličce šéfkuchaře hotelu Savoy. Scenárista Lee Hall Slaterův životní příběh zjednodušil, zbavil přebytečných postav (například z hocha udělal jedináčka) a vytvořil čitelnou paralelu mezi rozvíjením Nigelových kuchařských schopností a jeho akceptací své homosexuální orientace. Za Hallovu práci považuji také zlidštění paní Potter, které se ukázalo být dvojsečnou zbraní. Nigelovo trauma z této ženy a nenávist, kterou k ní pociťuje, jsou s přibývajícími minutami stále hůře pochopitelné, protože Hall ji nelíčí jako pohádkově zápornou macechu, ale jako odolnou a vtipnou ženu, která Nigelovy drobné zlomyslnosti bere sportovně. Skoro si myslím, že kdyby nebyl vázán předlohou, udělal by Hall z ní a Nigela spíš než konkurenty spojence proti úzkoprsému otci. Podobně ostatně naložil s prakticky totožnými postavami mladého tanečníka a jeho trenérky ve svém nejslavnějším filmu Billy Elliot. Svůj díl "viny" nese vedle scenáristy také výtečná Helena Bonham Carter. Její paní Potter se uvede přesně tak, jak ji asi skutečný Nigel vnímal: ordinérní žena středních let, drhnoucí ve vyzývavých šatech, punčochách na podvazcích a kletbami na rtech maminčinu svatyni. Kuchyně je pro chlapce posvátným teritoriem a uštěpačnou vetřelkyni s věčnou cigaretou v ústech se marně snaží vypudit. (Nigel: "Ví o vás otec?" Paní Potter: "Ne. Vloupala jsem se dovnitř, abych vám vydrhla podlahu.") Paní Potter se ale postupně ukazuje i v lepším světle. K Nigelově nelibosti sice po zemřelé matce uchvátí víc než jen kuchyni, ale dosáhne toho férovými prostředky a až do určitého dějového zvratu upřímně usiluje o to, aby ji Nigel přijal a aby napětí mezi ním a otcem zmizelo. Skutečným antagonistou příběhu je tedy spíš Nigelův otec v podání brunátného Kena Stotta. Kdyby ho někdo dostal na pohovku Sigmunda Freuda, pan Slater by se asi dozvěděl, že jeho jednání motivuje podvědomá žárlivost na blízký vztah své manželky a syna. Vztah, který sám nebyl schopen navázat ani s jedním z nich. Rázná paní Potter je mu kompenzací vlastního slabošství a Nigel nepohodlnou připomínkou chyb, kterých se dopustil v předchozím manželství a které už nelze napravit. Přílišný respekt tvůrců k předloze a Slaterově dětské perspektivě vytváří nebezpečí, že se Nigel části publika může jevit jako rozmazlený a nevděčný spratek, protože směřování jeho hněvu na paní Potterovou je tak trochu příslovečným pláčem nad špatným hrobem.

Bez ohledu na toto dramaturgické zaváhání nicméně ani já nedokážu nemít rád někoho, kdo mi připravil tak lahodný a křupavý Toast.