Snímek X-Men je nezřídka vnímán jako úplně první skutečně kvalitní komiksový film, kterým režisér Bryan Singer v roce 2000 ohromil běžné diváky i kritiky a započal tak trend, který trvá dodnes. X-Men 2 pak posunul nastavenou laťku tak vysoko, že už zřejmě nebylo možné stoupat výš. Nastal proto nevyhnutelný pád v podobě filmu X-Men: Poslední vzdor, který pod novým tvůrčím týmem pro samou megalomanskou osudovost zapomněl na základní kvality, které měly předchozí filmy pod Singerovým vedením.

Proto v roce 2011 přišel částečný reboot s novým mladším obsazením, jinak ovšem vynikající film s názvem X-Men: První třída v produkci Simona Kinberga (scenáristy Posledního vzdoru). Nový začátek ctil pouze některé zákonitosti a v kontinuitě filmů proto vznikla řada nových rozporů. Proto, po čase opět pod taktovkou Bryana Singera a podle Kinbergova scénáře vznikl mamutí opus X-Men: Budoucí minulost, kde se oba herecké ansámbly spojily v příběhu ve dvou časových liniích. Vytvořením určitého multiverza (tj. skutečnosti, že existuje více paralelních časových linií) se pak mohlo vcelku pohodlně pokračovat v „mladé linii“ ve filmu X-Men: Apokalypsa. I přesto, že měl stejný tvůrčí tým Singer–Kinberg, byl snímek přijat vlažně. Apokalypsa připravila půdu pro nejnovější film X-Men: Dark Phoenix, který je variací na komiksový příběh, který adaptoval Poslední vzdor. Režisérské i scenáristické otěže pak tentokrát kompletně převzal sám Simon Kinberg, který je ve značné míře podepsaný pod celou sérií, ale pro něhož je to první režírování.

Píše se rok 1992 (od předchozího příběhu uběhlo devět let) a superhrdinský tým X-Men se vydává zachránit posádku raketoplánu Endeavour, který byl kriticky poškozen podivnou sluneční erupcí. Ačkoli X-Men zachrání astronauty, telepatka Jean Greyová (Sophie Turner) absorbuje energii této erupce do svého těla a její schopnosti masivně vzrostou a co hůř, odstraní ochranné valy, které v její mysli vybudoval profesor Charles Xavier (James McAvoy). Do toho se na Zemi objeví skupina podobu měnících mimozemšťanů, kterých se erupce rovněž výrazně dotkla.

Bez dlouhých úvodů musím napsat, že mě Dark Phoenix jakožto reparát Simona Kinberga poměrně zklamal. Film se od snímku Poslední vzdor liší mnoha věcmi, které jsou úlitbou větší věrnosti komiksové předloze (zejména celá vesmírná část), ale nakonec tu opět máme dvě znepřátelené skupiny mutantů a americké vládní jednotky, které je mají zpacifikovat (Kinberg jim dokonce jako vtípek či rýpnutí do „konkurence“ dává zkratku M.C.U.). Ano, je zde značný důraz právě na příběh Jean a bez Wolverina je ten příběh také značně odlišný od toho, co jsme viděli v roce 2006. Kinberg si také ve svém režijním debutu nevede nijak zle a film je natočen velice atmosféricky, zajímavě a se spoustou nápadů. Jde také o velmi syrový a leckdy celkem i brutální počin, který rozhodně nejde po líbivosti.

Tedy, to všechno v rámci scénáře, který stejně jako v roce 2006 selhává. Když se nabažíte pěkného zpracování, zbude vám v lepším případě otupělost a v horším nuda, jelikož zbývající postavy nejsou podány natolik zajímavě, aby nám na nich byť jen okrajově záleželo. Přitom jde o celé čtyři postavy, které tu byly už od skvělé První třídy, kde jsme si je zamilovali. Zde se rozhoduje o jejich osudu a je smutné, když nás to v podstatě nezajímá. Je známo, že původní závěrečný boj ve vesmíru byl přetočen, protože se příliš podobal Captain Marvel. Nový závěr s bojem ve vlaku je však zdařilý a dost možná to hlavní, co mi z filmu utkví v paměti.  

Dokonce se však ani nedá říct, že by byly špatné herecké výkony. Sophie Turner se snaží ze všech sil a daří se jí to. Duo Profesor X (James McAvoy) a Magneto (Michael Fassbender) zrovna tak, každopádně film jim ani nedává příležitost k tomu rozehrát herecký koncert jako v První třídě. Nově příchozí Jessica Chastain hraje pouze velmi úsporným stylem. Ostatní podávají standardní výkon, který nepohorší, ale ani nenadchne. V souvislosti s tím samozřejmě úplně nepomáhá to, že časová linie je i nadále rozbitá v tom ohledu, že postavy, které mezi jednotlivými filmy prožily několik desetiletí, zestárly na plátně maximálně o několik let.

Pokud je na tomto filmu něco bezchybného, pak zejména audiovizuální stránka. To však je u velkých komiksových blockbusterů téměř nezbytný předpoklad. Naše smysly jsou doslova bombardovány vjemy (3D je však opět téměř zbytečné) a svižná režie zajišťuje, že se v podstatě pořád je na co dívat. Výprava se také povedla, přičemž samozřejmě platí, že začátek devadesátých let už není takové retro jako předchozí díly. Pravděpodobně nejvíce mě do minulosti přeneslo používání běžných telefonů. Hudba z tvůrčí dílny Hanse Zimmera je velmi dobrá a v hlavě mi její motivy zní i po prvním zhlédnutí filmu. Výměna Johna Ottmana, dvorního skladatele Bryana Singera, ač ho jinak mám velice rád, celé věci určitě prospěla.  

Na filmu X-Men: Dark Phoenix je velice vidět sympatická snaha nevstoupit do téže řeky a přinést něco nového, a přitom udělat důstojnou tečku za celou restartovanou mutantskou sérií. Troufám si tvrdit, že nový film ten starý nepřekonal. Odstranil některé chyby, ale přinesl kupu nových. Ano, a také není nejšťastnější jít s tímto filmem měsíc po Avengers: Endgame, protože ve srovnání s konkurenčním komiksovým blockbusterem tento film neskutečně bledne. O to víc zamrzí, že nyní už 20th Century Fox spadá pod Disney a možná kdyby se premiéra odložila na dobu, kdy by obě studia mohla více spolupracovat, mohl být výsledek daleko lepší.

Český trailer k filmu X-Men: Dark Phoenix