Snaha dovyprávět celý zbytek monumentálního románu a nevynechat nic podstatného nicméně místy vede k vypravěčské překotnosti, s níž jsou překlenovány některé naznačené dějové pasáže, u nichž není prostor je pořádně rozehrát. Proměny ve vztazích postav a v jejich chování tak chvílemi vyznívají zkratkovitě, některé potenciálně atraktivní okamžiky jako kupříkladu Paulův trénink na jízdu na pouštních červech jsou odbyty jediným dialogem, a když je Paul vyslán na cestu do nebezpečné pouště, tak jeho putování v podstatě skončí dřív, než začne. Oproti tomu jsou do příběhu začleněny okrajové vedlejší postavy (např. Margot Fenring, členka sesterstva Bene Gesserit v podání herečky Léy Seydoux), které kdyby se vynechaly, tak by to na děj filmu nemělo žádný vliv.

Audiovizuálně je Duna: Část druhá stejně strhující jako část první, disponuje epochální výpravou, spoustou digitálních triků a do morku kostí pronikajícím dunivým hudebním doprovodem od Hanse Zimmera. Zároveň ale pracuje s omezenou barevnou paletou, kvůli čemuž se film po čase stane obrazově poněkud jednotvárným, a také nepříliš velkým množstvím akce, v níž obyčejné souboje jeden na jednoho vyznívají působivěji než zdánlivě epické sekvence zahrnující jízdu na obřích červech, které kvůli vše překrývajícím haldám vířícího písku tolik nevyniknou. Největší intenzitu tak lze paradoxně cítit spíše z méně okázalých scén, jimž vévodí herecké výkony, zejména když sebevědomý Paul vede proslov ke fremenským vůdcům nebo když se Jessica chystá k požití jedovaté vody života před stařičkou matriarchou.

Stejně jako v předchozí Duně nicméně platí, že špičková úroveň technického zpracování se příliš nepotkává s emocionálním uspokojením. Postavy zdárně zastávají určité symbolické funkce vhodné pro interpretační rozbory, ale jako bytosti z masa a kostí se v mnoha případech jeví bezkrevně a soucítit s nimi je obtížné. Výjimku představuje Stilgar ztvárněný Javierem Bardemem, jehož živelný, emocemi zalitý a občasnými záblesky humoru doprovázený projev vyniká v kontrastu s dramatickou vážností všeho ostatního. Opakem k němu je skoro až hypnotizující Austin Butler v roli psychopatického zabijáka a synovce barona Harkonnena, jehož chladnokrevnost a neochvějnost podtrhují černobíle stylizované scény, v nichž je jeho postava divákům představena.

Těžko si představit, že by Duna: Část druhá neoslovila někoho, komu se líbila už první Duna. Denis Villeneuve zručně převedl mnohovrstevnatou a významově i dějově komplikovanou románovou předlohu do unikátní filmové podoby poctivého blockbusteru, jenž nestojí jen na akčních atrakcích a předpokládá, že jeho publiku nebude třeba vše doslovně vysvětlovat. Navzdory výtkám ohledně absence emocionálního vztahu k postavám a občasným nedostatkům ve fragmentovaném vyprávění jde o působivé a hvězdně obsazené monumentální dílo, v němž si lze užít každou jeho složku od netriviálního příběhu přes detailní kostýmy a velkolepé lokace až po vydatnou atmosféru.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]