České drama Do větru je propagováno jako „první česká boat movie“, což se odvíjí od toho, že se z podstatné části odehrává na plachetnici. Jeho debutující režisérka a scenáristka Sofie Šustková, spadající do generace narozené kolem roku 1989, jej pojala jako generační výpověď sebe a svých vrstevníků, jejichž život byl od dětství formován nástupem rozvíjející se svobody, a stejný věk přiřadila i svým hlavním hrdinům. A protože je navíc jachtařka, zasadila děj filmu na jachtu plující poblíž řeckého pobřeží, přičemž motiv plachtění použila jako metaforu právě pro téma volnosti a svobody.Zároveň jde o film mnoha debutantů – kromě Sofie Šustkové byl snímek Do větru prvním celovečerním počinem mimo jiné i pro kameramana Jana Pivoňku, střihače Michala Reicha, autora hudby Mikoláše Růžičku a herce Matyáše Řezníčka, kterého doplnili již ostřílení herci Vladimír Polívka a Jenovéfa Boková. Do větru je navíc film dost komorní, v podstatě nezávislý, laciný a také má pouze 78 minut, takže působí spíš jako film studentský nebo absolventský, na to má ale na druhou stranu mnohé kvality, jimiž studentské filmy často neoplývají. Rozhodně tedy nejde o špatný debut, ale zas bohužel není na takové úrovni, aby se příliš vyplatilo dát mu v kině za plné vstupné přednost před jinými tituly.
Příběh vypráví o mladém dokumentaristovi Honzovi (Vladimír Polívka), který by rád natočil nějaké vlastní autentické záběry s uprchlíky, a proto přijíždí do Řecka na jachtu svého otce, o kterou se přes letní sezónu stará dvojice brigádníků-sourozenců Natálie (Jenovéfa Boková) a Matyáš (Matyáš Řezníček). Film pak sestává z jejich vzájemných hovorů a ze změn, ke kterým začne docházet ve vztazích mezi nimi i uvnitř nich samých. Není to konverzační film, ale spíš mírně psychologické drama s relativně jednoduchými motivy, jasným tvůrčím záměrem a pozvolným nedynamickým tempem.Z trojice hrdinů má Honza jako jediný jasný cíl, za kterým směřuje, zatímco oba sourozenci jsou pro něj průvodci světem bezstarostné volnosti, kdy tráví léto lenošením, plaváním a hraním na housle, žijí prakticky bez dlouhodobého plánu ze dne na den a příliš nevědí, jak naložit s vlastními životy a vlastní budoucností. Matyáš je pak za nespoutaného rebela, kterému je všechno jedno, zatímco u Natálie je snaha o volnomyšlenkářský nadhled spíš maskou, kterou zakrývá svou nejistotu, samotu a stesk po předchozím životě, který opustila, zároveň ale nemá sílu se posunout dál, protože jí záleží na silném poutu, spojujícím ji s bratrem. Honza je z nich proto nejsympatičtější, jelikož nepůsobí jako zoufalý ztracenec, který neví, co vlastně chce.
Jakousi dramatičnost a napětí se snímek snaží vyždímat ze dvou motivů – jedním je pučící romantická linie mezi Honzou a Natálií a tím druhým je vidina možné konfrontace s uprchlíky. Díky tomu prvnímu se dá Do větru považovat i za film o lásce a oficiální synopse dokonce zmiňuje jakýsi „neobvyklý milostný trojúhelník“, nicméně v tomto případě jde o trojúhelník bez sexuálních kontextů – Natálie se zkrátka jen rozhoduje, jestli kvůli Honzovi odejít od bratra, nebo ne. Nic dalšího v tom není, byť téma kontroverzního incestu mezi sourozenci se film snaží opatrně naznačovat a po většinu stopáže i zahalovat nejistotou a tajemstvím.
Jakousi dramatičnost a napětí se snímek snaží vyždímat ze dvou motivů – jedním je pučící romantická linie mezi Honzou a Natálií a tím druhým je vidina možné konfrontace s uprchlíky. Díky tomu prvnímu se dá Do větru považovat i za film o lásce a oficiální synopse dokonce zmiňuje jakýsi „neobvyklý milostný trojúhelník“, nicméně v tomto případě jde o trojúhelník bez sexuálních kontextů – Natálie se zkrátka jen rozhoduje, jestli kvůli Honzovi odejít od bratra, nebo ne. Nic dalšího v tom není, byť téma kontroverzního incestu mezi sourozenci se film snaží opatrně naznačovat a po většinu stopáže i zahalovat nejistotou a tajemstvím.Tématu uprchlické krize se pak zásadněji věnuje v jedné epizodce až závěr filmu, sdělující pozitivní poselství, že imigrantům je potřeba pomáhat, a že celá ta nafouknutá bublina kolem toho je zbytečně zveličená. Jinak děj filmu je kromě oné romantické linie celkově spíš epizodní, nepříliš dramatický a ani příliš nestojí na vyprávění příběhu, nýbrž na zachycení pocitů trojice postav v jisté fázi života. Jestli vám ty postavy budou sympatické a jejich pocity blízké, je pak samozřejmě subjektivní.
Obecně snímku Do větru lze přiznat, že jeho tvůrci jsou talentovaní a schopní a vzhledem k jejich nezkušenosti a limitovaným prostředkům odvedli dobrou práci. Ovšem na to, aby drama o třech lidech na lodi zanechalo v divácích dostatečně silný zážitek, tak by muselo jít do větší hloubky a intenzity zejména v dialozích a konfliktech mezi postavami. Takhle dialogy klouzají nedramaticky po povrchu, ve filmu se toho dějově neodehraje mnoho a divácký dojem je de facto průměrný, byť technicky není tvůrcům moc co vytýkat (akorát doprovodná hudba spočívající hlavně v hučení a modulování tónů nezní zrovna dvakrát příjemně). Herci v hlavních rolích sice hrají moc hezky, na druhou stranu se po nich nevyžadovalo nic moc náročného, až na Jenovéfu Bokovou, jejíž role byla nejnáročnější. Příběh je poměrně prostý a sdělované myšlenky triviální, takže to vypadá spíš jako nějaké psychologické drama pro začátečníky, jistá míra jednoduchosti a uvolněnosti však byla záměrná a definuje výslednou atmosféru filmu, který se stejně jako plachetnice pohybuje podle toho, jestli zrovna fouká.
Obecně snímku Do větru lze přiznat, že jeho tvůrci jsou talentovaní a schopní a vzhledem k jejich nezkušenosti a limitovaným prostředkům odvedli dobrou práci. Ovšem na to, aby drama o třech lidech na lodi zanechalo v divácích dostatečně silný zážitek, tak by muselo jít do větší hloubky a intenzity zejména v dialozích a konfliktech mezi postavami. Takhle dialogy klouzají nedramaticky po povrchu, ve filmu se toho dějově neodehraje mnoho a divácký dojem je de facto průměrný, byť technicky není tvůrcům moc co vytýkat (akorát doprovodná hudba spočívající hlavně v hučení a modulování tónů nezní zrovna dvakrát příjemně). Herci v hlavních rolích sice hrají moc hezky, na druhou stranu se po nich nevyžadovalo nic moc náročného, až na Jenovéfu Bokovou, jejíž role byla nejnáročnější. Příběh je poměrně prostý a sdělované myšlenky triviální, takže to vypadá spíš jako nějaké psychologické drama pro začátečníky, jistá míra jednoduchosti a uvolněnosti však byla záměrná a definuje výslednou atmosféru filmu, který se stejně jako plachetnice pohybuje podle toho, jestli zrovna fouká.Film Do větru je nadějný příslib, standardně vydařený debut, který splňuje očekávání, která lze obvykle u podobně slibných debutů mít – ničím vyloženě neoslní, ale špatný zas rozhodně není.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
