Mainstreamová česká kinematografie se v posledních letech ubírá cestou, která není úplně šťastná a většina tvůrců jako by rezignovala na ambicióznější pokusy a spoléhá se převážně na mnohdy trapné, sexistické a zoufale prvoplánové komedie, které zamrzly v čase a nedrží trend s aktuální společenskou potřebou. Proto je vždy vítané, když se najde někdo, kdo udělá úkrok stranou a zkusí najít jiný směr, po němž by tuzemští filmaři mohli jít.

Jedním z nich je celovečerně debutující polský režisér Tomasz Wiński, který studoval na pražské FAMU a jako svou prvotinu natočil drama Hranice lásky. Jeho hrdiny jsou Hana a Petr, kteří spolu již dlouho žijí v idylickém vztahu, jemuž zdánlivě nic nechybí. Jednou se ale po několika rozhovorech rozhodnou, že své partnerství posunou na jinou úroveň a pustí se do tzv. otevřeného vztahu, což znamená, že se budou scházet i s jinými partnery (především za účelem soulože a jen velmi krátkodobě). Jedinou podmínkou je, že si o tom budou vzájemně říkat a nebudou mít tajnosti. Může ale toto soužití fungovat dlouhodobě?

Už od úvodních momentů je vidět, že budeme mít co dělat s formálně netradičním českým filmem. Tomasz Wiński má totiž cit pro komponování jednotlivých scén, dokáže v nich zachytit to podstatné a nemá potřebu se divákovi podbízet lacinými vizuálními pozlátky. Po celou dobu se snaží, aby vše vypadalo co nejrealističtěji. To platí i o erotických scénách, které jsou velmi přirozené a rozhodně nemají být nikterak vzrušující a zbytečně rozptylovat pozornost, přesto je jich s postupující stopáží přece jen až moc. Za zmínku stojí i to, jak výborně tvůrce pracuje s humorem, který je založen na vemi dobře napsaných dialozích, je velmi jemný, někdy ironický a funguje přesně, jak má, ačkoli chvílemi při jeho pointě tuhne úsměv na rtech a vychází ze skvěle zachycené atmosféry jednotlivých situací.

Velmi přesně postupoval při obsazování herců, neboť mezi titulními Hanou Vagnerovou, pro níž šlo o osobní projekt, protože se podílela i na scénáři, a málo známým Matyášem Řezníčkem probíhá parádní chemie a zejména mužský představitel je ve svém minimalismu až fantastický. A právě oni dva jsou naprosto klíčoví, neboť i když "papírově" vypadá casting hvězdně (Hynek Čermák, Lenka Krobotová, Eliška Křenková, Martin Hofmann, Antonie Formanová), ostatní se objeví vždy jen na pár minut a mají tak spíše větší camea, z nichž žádné zásadně nezaujme.

O to víc pak mrzí, že celý příběh je dost předvídatelný a i ten méně zkušený divák je po přečtení synopse schopen odhadnout, jakým směrem se vše bude ubírat. Navíc je přes veškerou snahu dost povrchní, protože nikdy nepronikne do hloubky postav, řeší víceméně to samé a nenabídne žádnou katarzi, která by v tomto případě byla potřeba. Rozhodně se najdou i ti, kterým nebude sympatický vůbec nikdo a regulérním argumentem pro to může být, že de facto nikdo neřeší zásadní starosti a z možného přebytku a nudy se zabývá "podružnými" věcmi. To je ale na druhou stranu možná úděl otevřených vztahů (a polyamorie, o které film NENÍ, protože v ní jde o paralelní vztahy s několika partnery, které nejsou jen na primárně sexuální bázi) a nikdo s tím nic moc nenadělá.

Vě většině českých filmů žehrají kritici a publicisté na přílišnou doslovnost, paradoxně zrovna ale v tomto počinu by byla na místě, protože finále snímku by zasloužilo být jasnější, k divákovi upřímnější (když už se autoři upřímností celou dobu ohánějí) a nemělo by zůstat jen u pochyb o tom, zda vše je realita, nebo představa jedné z postav. Sice se pak lépe diskutuje, ale přece jen si můžeme připadat malinko podvedeni. Přes všechny výtky je ovšem Hranice lásky sympatickým pokusem o jinou cestu české kinematografie, kterou je zoufale potřeba najít a vydat se po ní.

Originální trailer filmu Hranice lásky