Je to mimochodem poprvé v české historii, co se nějakým producentům podařilo udělat ze samotného předávání filmových cen součást reklamní kampaně na svůj film ještě před jeho uvedením do distribuce, takže z marketingového hlediska je to opravdu vítězství. Velká gratulace, bez ironie.Těch dvanáct cen ale bohužel není nutně známkou nadstandardně kvalitního filmu, ale spíš známkou toho, že loňský filmový ročník se řadil spíš ke slabším, následkem čehož se Masaryk stal jednookým králem mezi slepými, případně toho, že se hlasující akademici nechali omámit velkolepostí výpravného a drahého koprodukčního filmu (natočeného ve spolupráci s Německem a Slovenskem) a dali mu přednost před komornějšími a umělečtějšími snímky typu Já, Olga Hepnarová, Rodinný film, či Nikdy nejsme sami, které zůstaly silně upozaděny, byť by si pozornost zasloužily, ale byly nemilosrdně převálcovány výraznějším soupeřem.
Snad nikdo se též již nemůže mylně domnívat, že by film vyprávěl o Tomáši Garriquovi Masarykovi. Jeho hlavním hrdinou je totiž jeho syn Jan Masaryk, který byl československým diplomatem a politikem. Konkrétně se děj filmu zaobírá obdobím od roku 1937 do roku 1939, kdy Jan působil jako velvyslanec v Londýně (než na tento post rezignoval po sepsání Mnichovské dohody). Většina filmu se nicméně odehrává až po Mnichovské dohodě, kdy se Jan léčí na vlastní žádost v blázinci, a jeho diplomatické působení je ve filmu zprostředkováno velkým množstvím flashbacků.Jan Masaryk vedl coby diplomat v Londýně poměrně rušný společenský život (ženy, večírky, kokain) a nachomýtl se k řadě diskuzí s důležitými státníky, ale rozhodně nebyl kdovíjak klíčovou osobou v zásadních historických událostech dějin Evropy té doby, na nejdůležitějších rozhodnutích se obvykle nijak nepodílel a především (pochopitelně) nebyl osobně přítomen u většiny jednání světových velmocí. Jelikož je značná většina filmu vyprávěna z jeho pohledu, tak o tom, jak se vyvíjí česká politika vůči Německu a dalším zemím, a jak je na tom Mnichovská dohoda, mu obvykle průběžně musejí sdělovat různé jiné vedlejší postavy.
Tím se dostáváme k tomu, že život Jana Masaryka zkrátka nebyl v tomto období nijak zvlášť zajímavý (resp. není zajímavé to, jakým způsobem je jeho život prezentován v tomto filmu), a tím pádem celý film není příliš zajímavý, bohužel. V oné dějové linii odehrávající se v sanatoriu, kde Jan vede psychologicko-filozofické depresivní rozhovory se svým doktorem, se sice odkrývá jeho tvář nešťastného a osamělého politika, který nebyl schopen dostát nárokům, které na něj byly jako na syna a pokračovatele slavného otce-zakladatele vlasti kladeny, ale i to je dost málo.Mimochodem, celá ta linie z psychiatrické léčebny je zhola vymyšlená (a dokonce je v mnoha ohledech v rozporu s historickou realitou) a ve filmu představuje tu méně záživnou část, což budí otázku, proč si autoři scénáře, když už se rozhodli nedržet se důsledně skutečnosti, nevymysleli něco, co by dokázalo snímku dodat aspoň trochu náboj a pozoruhodnost. Protože dohánět to Masarykovými sebedestrukčními výlevy, scénami z hlučných večírků a mimo jiné nevýslovně křečovitou scénou drogových halucinací, kdy se spoutanému hrdinovi zjevuje jeho mrtvý bratr lezoucí po stropě, je vážně nedostatečné. Ironicky jsou nejzajímavější a nejvíce vtahující ty scény, v nichž postava Masaryka vůbec nevystupuje, a v nichž spřádají plány na budoucnost Evropy nějací důležitější politici, než byl on. A takových scén není mnoho.
Každopádně by bylo nefér vinit za něco takového Karla Rodena, který zvládl zahrát hlavní roli vyhořelého a psychicky sesypaného velvyslance naprosto skvěle, včetně nejdrobnějších nuancí a chvályhodného projevu v cizím jazyce (nejméně polovina dialogů je v angličtině). Vynikající je i Oldřich Kaiser v roli prezidenta Beneše (skoro jsem zalitoval, že film není o něm). Pochvalu zaslouží i režisér Julius Ševčík, který mimo jiné dokázal vtisknout filmu draze vypadající vizuál využívající naplno potenciál výpravné produkce (zahrnující třeba i nákladně působící přelety letadel nad vojáky československé armády), byť snímek tematicky osciluje mezi výpravným historickým velkofilmem o diplomacii a vysoké politice a komorním psychologickým dramatem o člověku semletém dějinami a osobní zodpovědností, a ne vždy se takto zvolená stylizace k výsledku hodí. Výborně funguje i hudba, dodávající mnoha scénám patřičnou emocionální hloubku (která by tam bez té hudby, obávám se, nebyla).Přesto však snímek nedokáže dostatečně zaujmout a vtáhnout diváka do sebe na větší ploše než v rámci jednotlivých izolovaných scén, protože se především nemá o co opřít v ději. Nepůsobí nikterak dramaticky, nestaví svého hrdinu před nutnost aktivně se zapojovat do dění kolem sebe (což pro něj ostatně ani nebylo možné) a neustálým přeskakováním v čase dělá snímek navíc mírně nepřehledným (co si z něj odnesou zahraniční diváci, to vážně netuším). Jako pěst na oko pak působí některé náhodné vedlejší postavy, jež do filmu náhodně vstupují, aniž by v něm sehrály nějakou zásadnější roli, což se týká hlavně několika žen – viz postava americké novinářky, s níž se Masaryk krátce seznámí někdy v polovině filmu, a která tam pak následující hodinu není a objeví se zas až úplně na konci. Což je dáno buď nesmyslnou strukturou příběhu ve scénáři, nebo nějakým zbrklým přestříháváním a vystřihováním některých scén, jiná varianta není možná.
Na své mezinárodní premiéře na festivalu v Berlíně mimochodem Masaryk získal od mnohých světových recenzentů povětšinou negativní hodnocení, v některých případech dokonce i překvapivě zdrcující. Je nicméně pochopitelné, že u českého publika se dočká mnohem přívětivějšího a pozitivnějšího přijetí.Masaryk je vážný a důstojný film, který jednoznačně vítězí hlavně z hlediska marketingu a v rámci realizace je potěšitelným zejména po stránce řemeslného zpracování, hereckých výkonů a snad i dialogů, ale v celkovém dojmu z něj převládá rozpačitost a nejistota, pro koho je vlastně určen a co by si z něj měl kdo odnést.
[Text původně vyšel na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
