Mladé filmařské a producentské duo Matěj Chlupáček a Michal Samir (Bez doteku, Hany) se tentokrát pustilo do snímku inspirovaného stejnojmennou básní Karla Jaromíra Erbena. První z nich film produkoval, druhý k němu napsal scénář a do party přibrali ještě celovečerně debutujícího, teprve šestadvacetiletého režiséra Jiřího Sádka. Jejich přiznaná snaha natočit čistokrevný horor však skončila na půli cesty mezi relativně standardním psychologickým dramatem a něčím strašidelnějším se znepokojivými prvky, co však nevybočuje ničím mimořádným ani v kontextu české hororové tvorby nedávné doby (Ghoul, Nenasytná Tiffany), natožpak v rámci zahraniční konkurence.Zjevná inspirace americkými horory se promítá do strašidelných úvodních titulků, v nichž kdosi čmárá na papír děsivé malůvky titulního přízraku, a tento žánr připomíná i zhruba trojice výrazně zdařilých lekaček (takových těch laciných, kdy spíš než toho, co vidíte na plátně, se leknete strašlivě hlasitého doprovodného zvuku). Kdyby jich ale nebylo, tak by snad jen málokoho napadlo Polednici kategorizovat jako horor. Což není tak úplně výtka, protože proč by přeci tvůrci nemohli natočit zajímavé mysteriózní psychologické drama. Potíž je v tom, že ani tahle rovina se nijak zvlášť nepovedla.
Co funguje a tím pádem i drží Polednici nad vodou, je herecký výkon představitelky hlavní role Ani Geislerové (a místy docela slušně hraje i její filmová dcera Karolína Lipowská), audiovizuální složka (zlověstný soundtrack, bzučení hmyzu, do zlatých barev laděný obraz podtrhující rozpálené slunce a neskutečný hic) a sem tam i správně hutná atmosféra. Co ale naplat, když ani Anin herecký výkon nezakryje ten fakt, že její postava není moc dobře napsaná, a když ona atmosféra pravidelně mizí téměř pokaždé, když se na scéně objeví jakákoli vedlejší postava vyjma skvostně stylizované Daniely Kolářové.Aby natáhli dvoustránkovou básničku na devadesát minut, přidali tvůrci do filmu řadu motivů, s nimiž bohužel nepracují příliš dobře. Už od začátku se jeví nepochopitelně zoufalá a nesmyslně pořád dokola omílaná snaha hlavní hrdinky utajit před svou dcerou pravdu o tom, co se stalo s jejím tatínkem, což snad musí každý divák okamžitě uhádnout, nebo to alespoň dlouho předem tušit. Neustálé opakování čtení jedné a té samé pohádky před spaním také zbytečně odvádí pozornost. K ničemu zajímavému nevede ani vedlejší zápletka, v níž se jeden z vesnických buranů snaží pohlednou Elišku neúspěšně a poněkud křečovitě a okatě balit. Neustále se naznačuje, že dojde k něčemu velkému, ale ono k ničemu velkému nedojde a vývoj postav mezitím stagnuje – když v druhé polovině začne Eliška blouznit, magořit, zatloukat okenice a umývat nádobí pískem, tak to nepůsobí věrohodně, neb k tomuto přerodu dojde víceméně ze scény na scénu.
Na pár místech je na Polednici vidět, že ji natočili schopní a talentovaní lidé, mnoho jejích dalších aspektů však trpí tím, čím české filmy trpí nejčastěji – nedostatečnou dramaturgií a scénářem (potažmo dějem), který má k dokonalosti daleko. Pochopitelně nečekejte žádné hektolitry krve nebo digitální démony, Polednice je opravdu spíš komorního a umělečtějšího charakteru a překvapivě má i slušné ambice a stojí za podívání, leč uchopená není nikterak pevně, což se pak odráží na její žánrové neujasněnosti a příběhové rozbředlosti.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
