Epizodický děj pozůstává z lehce provázaných situací, které zmíněná trojice postav zažívá na své cestě skrze italský venkov. Tuhle jsou vyhozeni ze soukromé pláže, jindy hledají azyl na skromné farmě, následně zavítají na noční diskotéku. Docházející peníze mají sotva na naftu a na pečivo s konzervami. Snímek o nich pojednává empaticky a neschematicky a nesklouzává ke zjednodušujícím stereotypům či klišé. Dojem autentičnosti a realističnosti mu kromě scénáře dodávají herecké výkony – zejména Aňa Geislerová vyniká jako žena na pokraji sil, která je ale pro svého syna ochotna ledacos obětovat a podřídit se jeho specifickým potřebám. David Vodstrčil je herec s Downovým syndromem, jenž se při hraní nemluvného náctiletého mladíka s poruchou autistického spektra musel obejít bez dialogů. Juliana Oľhová přirozeně ztvárnila svéráznou ženu, která se s oběma novými spolucestujícími skamarádí zcela bez předsudků a oživí jejich nesnadné soužití svou bezprostředností a živelností.

Kameramanky Denisa Buranová a Simona Weisslechner (a i zbytek štábu byl tvořen převážně ženami) často pracují s rozostřením, s abstrakcí a s různými texturami, pokud jim jde o náladotvorné záběry z určitého prostředí, ale jakmile dojde na postavy, tak zhusta používají detaily obličejů, kůže nebo prstů. Film tím dává najevo, že mu jde především o vylíčení postav a jejich vnitřních světů. Zejména u Ester se opakovaně vrací motiv její osamělosti a frustrace z nedostatku intimity, přičemž své neukojené fyzické touhy se snaží řešit skrze setkání s muži, kteří se během cesty náhodou namanou v její přítomnosti. Téměř nečitelný David vůbec nemluví a je tudíž mnohem těžší proniknout do jeho mysli. Film sice jeho probouzející se sexualitu i opatrný zájem o Zuzu párkrát naznačí, leč dál s tímto motivem nijak nepracuje.

Karavan se snaží divákovi své postavy přiblížit v situacích, které usnadní se na ně napojit a pochopit jejich motivace a pocity. A to se mu víceméně daří, byť chování těchto postav místy vyznívá značně problematicky – třeba když se Ester rozhodne kvůli přivýdělku opakovaně nechávat nevyzpytatelného Davida na mnoho hodin v péči Zuzy, která s ním nemá žádné zkušenosti, a na jejíž smysl pro zodpovědnost navíc nelze příliš spoléhat. Jinak se ale žádná z postav prakticky nevyvíjí, kvůli čemuž se snímek po čase stává poněkud repetitivní podívanou, jíž znatelně chybí nějaký zásadnější zvrat nebo výraznější problém, jemuž by byla hlavní hrdinka vystavena. Snaha vybudovat na poslední chvíli nějaké drama a z něj plynoucí katarzi ve vypravěčsky překotném závěru (doslova během posledních dvou minut) působí uspěchaně a klopotně. Jde o nejvíce nezvládnutou část filmu, která se navíc emočně míjí účinkem.

Karavan je filmem, jenž zjevně vznikal s vědomím, že bude určen primárně pro světový festivalový okruh. Je poetický a syrový zároveň, nepůsobí konejšivě ani podbízivě, nebojí se sporadické explicitnější nahoty či nelibých výjevů (záběry na mrtvá kuřata apod.) a pojednává o matce odhodlané starat se o dítě s mentálním postižením, která zároveň řeší i jiná vnitřní dilemata a tužby a také existenční problémy a nejistou budoucnost. Jde o poměrně komorní a citlivý psychologický snímek, jenž si zaslouží pozornost, zároveň mu ale schází něco, čím by dokázal v kontextu současné festivalové tvorby skutečně vyniknout a vystoupit z řady. Takto je výsledkem pozvolná road-movie, která sice neustále stabilně popojíždí, ale zároveň se nikdy neodváží pořádně se rozjet.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]