Nejdříve ale připomenutí děje. V Insidious sledujeme osudy jedné typické (filmové) americké rodinky. Josh Lambert (Patrick Wilson), otec tří dětí, nejmladší dcerky Cali, a dvou kluků Fostera a Daltona (Ty Simpkins) se se svou manželkou Renai (Rose Byrne) nastěhuje do nového domu na typicky malebně vypadajícím předměstí. Brzy se však začínají odehrávat nepochopitelné věci, které vyvrcholí v upadnutí Daltona do kómatu. Po třech měsících neúspěšných lékařských pokusů z něj Daltona probudit nebo jeho stav rozumně vysvětlit, se Dalton v tomto stavu vrátí domů. Další nevysvětlitelné jevy se začínají dít. Nepomůže ani přestěhování do jiného domu. Vypadá to, že na Daltona dostali zálusk "neposlušní" duchové a o jeho duši bude muset svést rodina nelehký a nerovný souboj s jedním obzvláště nebezpečným démonem.Insidious je, zjednodušeně řečeno, Poltergeistem "nové generace" pro jednadvacáté století. Alespoň soudě podle silného rodinného zázemí, které je styčným bodem mezi oběma pro tu danou dobu typickými představiteli žánru duchařského hororu. Rodina je zkrátka nejen "základem státu", ale i základem poctivého amerického filmu a je jedno, jestli to je horor, drama nebo komedie. V tomto směru se Whannell nepouští do žádných inovací na způsob Mendesovy "buřičské" Americké krásy a poctivě se drží zajetých schémat s akcentem na rodinné tradice a hodnoty. Rodina podle této představy prostě musí držet pohromadě. Leigh Whannell tu poctivě dodržuje toto nepsané, ale o to platnější filmové klišé a nemá s jeho dodržováním nejmenší problémy.
Jelikož tu ale nejsme na půdě "vážné" ani satirické jako v Americké kráse, ale na půdě žánrově "vděčnějšího" duchařského filmu, potažmo hororu a lá už jmenovanný Poltergeist, musel tu Whannell přeci jen alespoň s nějakou tou invencí na trh přijít a zhruba v polovině filmu nabídne divákovi "základy astrálního cestování pro středně pokročilé". Snaží se nám namluvit, že kromě našeho reálně existujícího hmotného světa existuje i ten nehmotný-astrální a i v něm se dějí rejdy nekalé. Tolik to častý a vděčný námět pro filmové nadšence, amatéry i profesionály. Není tedy divu, že i Whannell přišel se svojí duchařskou "troškou" do celkového žánrového pytle, ve kterém se dnes už máloco nového dá objevit a málokdo se v něm už vyzná. Ani on tu neobjevil nic převratného a předtím neviděného, ale jak jsem již zmínil, daří se mu alespoň naplňovat ona nepsaná pravidla a schémata.James Wan se pak ukázal být jako mimořádně schopný a vynalézavý inscenátor, i když v jeho režírování nelze přehlédnout jistý stupeň akademismu. Podobně jako Whannellovi i Wanovi nečiní nejmenší problémy naplňovat a dodržovat nepsaná pravidla hororového, potažmo duchařského žánru. Ostatně Wan v tomto žánru nebyl s Insidiousem žádným nováčkem, když už měl na svém režijním resumé i kultovní horor Saw: Hra o přežití, který před deseti lety způsobil malou hororovou revoluci. Že neměl s inscenováním strašidelných scén problémy, ukázal i zde. Po nemastné neslané první polovině "rodinných pout" s občasným zaskřípěním nebo vzdychem a zaklepáním na okenní tabulky přichází konečně šťavnatější hororová druhá půle, s níž si Wan poradil daleko lépe.
I s brutálně nízkým rozpočtem 1,5 milionu dolarů, který je na dnešní dobu "plivancem", si nápaditě poradil s celým rejem nespokojených duchů, kterým se nelíbí, že jim živí zabírají místo a povinné hororové lekačky zvládá taky více než slušně. K Wanovu kreditu ještě musíme přičíst řemeslně perfektní práci se střihem, nápaditou volbu neobvyklých úhlů záběrů a v neposlední řadě i k tomu náležející patřičně propracovanou zvukovou složku, která je mnohdy strašidelnější než kašírované kouřové clony v "zásvětí". Ústřední démon, který svým zjevem připomíná křížence mezi Darthem Maulem z Hvězdných válek: Epizody I a tančícím kozlem ze Stáhni mě do pekla, je pak v rámci možností omezeného rozpočtu spíše než děsivý nechtěně legrační. Herecké výkony všech zúčastněných pak lze přijmout a označit jako "ucházející".Wan si každopádně chytře spočítal, že jeho za směšné peníze natočená duchařina prostě nemůže nevydělat, a nechal si proto na konci filmu pootevřená dvířka k pokračování, které pak natočil o dva roky později. Insidous měl dobré až pochvalné kritiky a komerčně si vedl také více než dobře. Jen v Americe vydělal 54 milionů a dalších 43 jich přibylo ze světa. Fakticky se tak stal nejvýdělečnějším filmem roku 2011. Druhé pokračování pak bylo za dva roky ještě úspěšnější. Wan se od té doby stihnul etablovat i v akčním žánru v jednom z největších trháků všech dob, Rychle a zběsile 7. O tom, že ale na hororový žánr nezanevřel, svědčí i fakt, že chystá pokračování svého jiného úspěšného hororu. V hororové maturitě pak s Insidousem prospěl velmi dobře.
