
Platí to i pro Žízeň po životě, ve které se rozhodl každou etapu v životě malíře Vincenta Van Gogha odlišit barevně. Nejpůsobivější je zejména do černé barvy laděná první část, ve které sledujeme začátky u církve formující přístup k malování, a předposlední část, ve které zelená vyjadřuje propukající šílenství ústřední postavy. Vedle tohoto barevného kódování měl Minnelli možnost natáčet na Metrocolor, což byl nový formát CinemaScopu, jenž měl být náhradou za technicky na zpracování mnohem náročnější a dražší Technicolor. Širokoúhlý formát se nejenom lépe hodí pro vertikální Van Goghovy malby, ale umožnil komponovat záběry jako pozoruhodná umělecká díla sama o sobě. Dá se opájet nejenom hloubkou ostrosti, kdy jsou dobře viditelné i druhé a další plány, ale i rozestavěním postav v předkamerovém prostoru, vyjadřující vztahy mezi nimi, a zejména vnitrozáběrovou montáží za použití zrcadel, značící protagonistovo postupující šílenství.

A také proto, že herecké výkony není třeba vyzdvihovat. Kirk Douglas se skutečně podobá proslulému holandskému impresionistovi a jeho expresivní herectví se k mentálně vyšinuté postavě hodí. Anthony Quinn jako Gaugin získal Oscara za Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli právem, protože mu zvládá být důstojným protějškem. Vztah mezi nimi je ale vykreslen pouze jako přátelství dvou co do přístupu k životu zcela odlišných lidí, které spojovalo pouze malování. Zamlčení Van Goghovy homosexuality je sice v kontextu klasického Hollywoodu a fungování Produkčního kodexu pochopitelný, ale překvapující, když se jím Minnelli zabýval ve stejném roce (1956) v Tea and Sympathy. Zvlášť když Žízeň po životě je nekonvenčním klasickým hollywoodským filmem, jelikož má epizodické vyprávění a akcentuje umělecky motivovaný styl. (8/10)
BLU-RAY:

OBRAZ A ZVUK:

Film byl natočen v systému Metrocolor (náhrada za Technicolor) a režisér Minnelli spolu s oběma kameramany (Freddie Youngem a Russellem Harlanem) chtěli různým barevným laděním odlišit jednotlivé etapy v životě Van Gogha. Obrazový přepis, zachovávající původní rozlišení 2.55:1, záměr tvůrců zachovává, protože podání barev je výborné. Starší snímky mají mnohdy problémy s tím, že se drobné detaily ztrácí v tmavých pasážích, ale zde tomu tak není, a to se přitom jedna část odehrává v dolech! (9/10)
O něco menší superlativa budou zaznívat na adresu zvuku. Příznivce dabingu nepotěší, že chybí česká zvuková stopa, ale Žízeň po životě - i vzhledem k hereckému obsazení a hlasovému projevu Douglase a Quina - by si nejspíš s dabingem pustil málokdo. Puristé zase nebudou dvakrát nadšeni z toho, že absentuje originální stopa v monu. Bez ohledu na to, co chybí, je upmix DTS-HD Master 5.1 Audio velmi zdařilý, protože dialogy jsou srozumitelné, dobře namíchané do prostoru, a hudba legendárního skladatele Miklóse Rózsy vynikne. (8/10)
BONUSY:

Největší škoda je to u audiokomentáře Drewa Caspera, autora knihy Vincent Minnelli and the Film Musical. Filmový pedagog a historik zasazuje dílo do kontextu, a to nejenom tvorby režiséra, ale především dobového - společenského i kulturního. Jeho výkladu škodí jednak častější pauzy, jednak zjevné předčítání namísto opravdového komentování, což působí školometsky. Řada faktů (ohledně předlohy, obsazení ad.) spolu s některými postřehy (ohledně nekonvenčního vyprávění a konfesního modu) jsou přínosné. Problematičtější je to se symptomatickým výkladem odvíjejícím se od krize maskulinity, kdy - jak přesně poznamenávají zahraniční kolegové - tu lze vztáhnout téměř na cokoliv vzhledem k tomu, že je prodiskutovávána dlouhé desítky let (a neprospívá ani selektivnost argumentů při prokázání teze).

Skromnou - ale vzhledem k roku vzniku snímku zcela dostačující - výbavu uzavírá tříminutová upoutávka zajímavá tím, v čem se od současných liší (voice-overem a délkou, akcentováním kvality) a čím se naopak podobá (zdůrazňováním zavedené značky v podobě knižní předlohy, produkčních hodnot a přítomnosti známých herců). (6/10)
ZÁVĚR:
