Příběh začíná ve chvíli, kdy egyptský faraon Ramses I. (Ian Keith) nařídí zavraždění všech prvorozených hebrejských dětí. Ženě jménem Yochabel (Martha Scott) se podaří zachránit svého synka tím, že ho pošle v košíku Nilem po proudu. Dítě zachytí a zachrání faraonova dcera Bithia (Nina Foch), která ho adoptuje a vychová i přes protest své služebné Memnet, která pozná, že dítě je synem otroků. O mnoho let později je již z dítěte mladý muž Mojžíš (Charlton Heston), princ egyptský, zdatný generál, který si právě porobil Etiopii a potenciální následník trůnu svého nevlastního (o čemž však nemá nikdo z nich tušení) otce, faraona Sethiho I. (Cedric Hardwicke). Mojžíšovy úspěchy se příliš nezamlouvají biologickému synovi Sethiho, kterým je ambiciózní a "pravý" následník trůnu Ramses II. (Yul Brynner). Ten si činí nárok jak na otcův trůn, tak i na Nefertiti (Anne Baxter), která ale miluje Mojžíše. Tomu je však předurčen zcela jiný osud. DeMilleův biblický velkofilm mající bez deseti minut "nesnesitelné" čtyři hodiny je epickým dílem se vším všudy, tedy i s formálním členěním po vzoru divadelní hry s hudební předehrou, přestávkou neboli mezihrou a konečnou "dohrou" v podobě výstupního hudebního motivu. Hned na začátku filmu se nám dostane krátkého introduction od samotného režiséra symbolicky vystupujícího zpoza závěsu před promítacím plátnem s krátkým vysvětlujícím komentářem, kde mimo jiné říká, že k převyprávění "příběhu o zrození svobody" bylo zapotřebí oné "neúnosné" délky.
Ačkoliv má DeMillův biblický velkofilm téměř čtyři hodiny, po většinu filmu se nudit nebudete, neboť jeho děj je nabitý událostmi a není vyplněn zbytečnou dějovou vatou, jak tomu někdy v podobných i jiných případech bývá. Režisérovu značně teatrálnímu režijnímu stylu, s nímž vede herce, kteří zvláště v druhé polovině často divadelně deklamují své monology, zvláště v případě Charltona Hestona, nejlépe sedí monumentální scény s mnohačetným komparsem, jehož počet se ve vrcholných scénách blížil až dvanácti tisícům statistů. Realizaci podobných scén měl již "nacvičenou" z některých svých předchozích velkofilmů, ať už to byly němé Desatero přikázání, první zvuková Kleopatra nebo předchozí DeMillův film s biblickým námětem Samson a Dalila, který éru nákladných a drahých historických velkofilmů v barvách Technicoloru započal. Desatero přikázaní je bezpochyby vrcholným DeMilleovým dílem. Je zároveň i jeho filmem posledním a vedle pozdějších kusů jako Ben Hur a Kleopatra byl ve své době také filmem nejnákladnějším, jehož produkce stála studio Paramount tehdy rekordních zhruba 13 milionů dolarů. Když to porovnáme například s Kleopatrou, jejíž náklady se jen o sedm let později vyšplhaly na gigantických 44 milionů, dá se říci, že DeMille se ještě držel při zemi. Na rozdíl od Kleopatry bylo ale Desatero přikázání komerčním hitem s příznivými kritikami. V Americe vydělalo celkem 65 milionů, stalo se druhým nejvýdělečnějším filmem desetiletí za Benem Hurem a v přepočtu na dnešek by jeho americké tržby odpovídaly jedné miliardě.
Desatero přikázaní bylo tedy dílem ve své době velmi úspěšným. Hlavní zásluhu na tom měla především velkolepá výprava a na tu dobu spektakulární filmové triky. Například vrcholná scéna filmu, v níž se Mojžíšovi rozestoupí Rudé moře, jímž provede svůj lid, je dodnes působivá, a když ji srovnáme třeba s aktuálním provedením ve filmu EXODUS: Bohové a králové, je s přihlédnutím k tehdejším a dnešním možnostem filmových triků stejně silná, ne-li silnější než ta aktuální. Co se týče právě této scény, tak režisér nerad vysvětloval technické detaily jejího provedení. Jedno je však jisté, optické triky použité v této scéně působí dodnes efektně. Úspěchu filmu napomohlo také jeho natočení v systému VistaVision, což je formát s vyšším rozlišením a varianta klasického širokoúhlého 35mm filmu, který se dnes již pro natáčení celých celovečerních filmů nepoužívá. Jak mnoho fanoušků filmů ví, a v závěrečných titulcích je to i patrné, dnes se natáčí převážně Panavisionem. VistaVison však nalezl uplatnění pro tvorbu speciálních efektů, kde se dodnes užívá. Jedná se vlastně o předchůdce dnešního 70mm IMAXU. Vše zde zkrátka podléhalo jedinému účelu, aby Desatero přikázání diváky z plátna co nejvíce ohromilo, což se soudě podle ohromných tržeb podařilo na sto procent.
Ve filmu dominuje především technická stránka v čele s výpravou, kostýmy a speciálními efekty. Nicméně prvotřídní je i casting filmu a uvidíte zde jedny z největších hereckých tváří a osobností té doby. DeMille si nemohl vybrat lépe ústřední dva herecké představitele. Charlton Heston byl přímo prototypem podobného druhu hrdinsko-mesiášských rolí a navíc už s režisérem pracoval na jeho předchozím filmu, "americkém cirkusu Humberto", Největší představení na světě. Na konkurzu na roli Mojžíše ohromil režiséra znalostmi starověkého Egypta. Zajímavostí také budiž fakt, že do role tříměsíčního nemluvněte Mojžíše byl obsazen skutečný Hestonův právě novorozený syn Fraser Heston, který dnes pracuje hlavně jako producent a režisér. Druhou hvězdou filmu byl pak charismatický herec rusko-rumunského původu Yul Brynner, pro něhož byl rok 1956 rokem nula a zároveň průlomovým, neboť ztvárnil hned tři velké role ve třech velkých historických filmech. Vedla Desatera přikázání to byly ještě muzikál Král a já a drama Anastázie. Hlavní ženská role egyptské princezny Nefertiti pak byla jednou z nejžádanějších v Hollywoodu, o kterou se ucházela celá řada velkých hereček včetně Audrey Hepburn, kterou však režisér považoval pro tuto roli za příliš štíhlou. Nakonec ji získala Anne Baxter, která se předtím objevila například ve filmech Vše o Evě nebo Zpovídám se.
Desatero přikázaní bylo nominováno v sedmi oscarových kategoriích. V kategorii nejlepší film ale vyhrál dobrodružný snímek Cesta kolem světa za 80 dní. Zajímavostí je, že v kategorii režie se jméno Cecila B. DeMilla, po němž je pojmenována i cena Cecila B. DeMilla, která se každý rok uděluje při předávání Zlatých glóbů, neobjevilo. Dalšími kategoriemi, v nichž se jeho film dočkal nominací, byly: nejlepší barevná kamera, nejlepší výprava a dekorace, nejlepší barevné kostýmy, nejlepší zvuk a nejlepší střih. Jediného Oscara pak snímek získal za nejlepší speciální efekty. Desatero přikázání je dodnes zdařilým a poutavým velkofilmem, který hravě strčí do kapsy i celou řadu dnešních velkofilmů včetně Scottova aktuálního EXODU: Bohů a králů.
