Režisér Vít Olmer byl v polovině osmdesátých let uznávaným režisérem především pro své dva "svěrákovské" filmy, hořkou komedii Co je vám, doktore? a podobně laděnou komedii Jako jed. Oba filmy vynikaly civilním herectvím Zdeňka Svěráka a věrohodně vykresleným obrazem života v socialistickém Československu.

Oproti tomu po sametové revoluci byl ten samý režisér především kritikou (ale i mnoha diváky) zatracován za laciné záležitosti typu Ještě větší blbec, než jsme doufali a především za dvojici eroticky laděných "páralovin"  Playgirls, které na rozdíl od těsně porevolučního Olmerova Tankového praporu nebo Nahoty na prodej netrhaly ani divácké rekordy a ukázaly umělecké dno jak režisérovo, tak i české kinematografie. Bony a klid vznikly na Olmerově tvůrčí křižovatce a započaly režisérův, zprvu pozvolný a nenápadný, posléze rapidní sestup do říše umělecké, ale i řemeslné šmíry a bulváru.

Mladý naivní Martin (Jan Potměšil) se z "malého" města (Mladá Boleslav) vydá do "velkého světa" (Praha) za obchodem. Na ulici osloví jiného mladého muže, který ho zavede za Richardem (Josef Nedorost). Richard je zkušený vekslák a tak není divu, že nezkušeného Martina podvede a ten místo peněz přiveze domů bezcenné falešné bankovky. Richard si nechce nechat nic líbit, a když mu nemůže pomoct policie (tehdy ještě veřejná bezpečnost), rozhodne se jednat na vlastní pěst a je odhodlán Richarda najít a své peníze dostat zpět. Potkává jeho kumpána, ukecaného veksláka Bínyho (Roman Skamene) a jeho parťáka Bankéře (Miloslav Kopečný) a narafičenou volavku Evu (Veronika Jeníková), do které se naivní Martin zamiluje. Zkušení veksláci Martina zaučují řemeslu a vypadá to, že je všechny čeká skvělá budoucnost.

Ve své době Bony a klid působily drze, odvážně a provokativně a byly ceněny pro svou otevřenost, s jakou ukazovaly stinné stránky socialistické společnosti s jejími absurditami a pokroucenou morálkou, všudypřítomnou šmelinu a drobné i větší podvody a zlodějny. Navíc měly punc "zápaďáctví" díky hudebnímu soundtracku, který kromě Ondřeje Soukupa obstarala britská pop-rocková skupina Frankie Goes to Hollywood. Aby v socialistickém filmu hrála hudba z imperialistického západu, to bylo v té době něco nevídaného.

A co z toho zbylo dnes? Historka o naivním mladíkovi, který se dá na dráhu zločinu, je stejně jednoduchá jako on sám. Bony a klid dnes funguje lépe jako věrohodný obraz zašlé doby než jako dramatický film. Hlavní zásluhu na tom nese především autenticky působivý scénář žurnalisty a příležitostného scenáristy Radka Johna, který podobným stylem přispěl i k autenticitě fotbalového snímku Proč? ze stejného roku. Aby ale nepřišli zkrátka i diváci lační povrchních scén, je tu řada v té době provokativních erotických momentů, které dnes naopak působí směšně krotce a neuvěřitelně kýčovitě, a celé řady drobných akčně laděných epizod jako honiček s veřejnou bezpečností a konfliktů s romskou menšinou. Tu pak tvůrce použil jako hlavní tahák pro "první český akční film" Nahota na prodej.

Tam, kde snímek drží nad hranicí slušného průměru Johnův scénář, tam ho pro změnu sráží pod tuto hranici rutinní a nenápaditá Olmerova režie, která sází na neustálé a přehnaně nadužité omílání skladeb Relax a Power of Love, které necitlivě a bez ladu a skladu propojuje s obrazem. Olmer se s tím, jednoduše řečeno, příliš nemaže a odvádí jen nutnou rutinu, aniž by dbal na pravidlo, že všeho moc škodí. Pochválit lze jen těkavou kameru, která věrohodně zachycuje špínu ulic i vekslování.

Někde kolem hranice dobrého vkusu a snesitelnosti balancují i herecké výkony všech zúčastněných. Na té lepší straně se pohybuje slušně vystřižený naivka Jana Potměšila, jemuž tento typ seděl lépe než fotbalový chuligán z Proč?, a veksláci Josefa Nedorosta a Tomáše Hanáka. Na té slabší zase vekslák Romana Skamene, který tu má být za toho vtipného, což se mu sem tam i podaří, ale často je to jen trapné. Nejvtipnější z celého filmu je zřejmě "fotbalová" scénka a "Mercedes za Trabanta", které jsou dostatečně proslulé, podobně jako řada hlášek točících se kolem "bonů a klídku".

Bony a klid se klidně mohl stát socialistickou verzí kultovního britského Trainspottingu, mimo jiné také kvůli ústřední čtveřici podvodníčků. Navíc Josef Nedorost je vzhledově podobným typem jako Robert Carlyle, představitel agresivního Begbieho ze zmíněného filmu. Jenže režijní neinvence Víta Olmera má hodně daleko k lehkosti a vizuální zručnosti a nápaditosti Dannyho Boylea. A tak nezbývá než jen konstatovat, že Bony a klid svůj potenciál využily jen napůl. Takto jsou jen solidně, ale rutinně odvedenou báchorkou a dokumentárně hodnotným obrazem zašlých "zlatých tuzexových časů".  

 

Scéna z filmu Bony a klid