Naše makrorecenze jsou tu od toho, aby odhalily, které filmy jsou předurčeny k nadžánrovému úspěchu, a které naopak nikoli. Pět lidí, pět názorů.

ZÁŽITEK KOSMICKÝCH ROZMĚRŮ

Doslova. Zážitkovosti tu podléhá beze zbytku všechno a my, zarytí kosmofilové, zase podléháme jí. Ačkoliv už na internetu kolují nezbytné debaty o realističnosti zde prezentovaného (oblíbená kauza kalhotky ve skafandru), nemyslím si, že by Gravitace toužila hrát na strunu kdovíjaké věrohodnosti (stačí si v závěru celý příběh rychle shrnout). Cuarónův nový film je pravověrný survival, v němž všechny postavy od začátku do konce bojují o přežití, přičemž v jednom kuse něco hoří/poletuje/křičí/mizí/umírá. Vývozním artiklem jsou především veledlouhé záběry, jejichž kompozice je úchvatná a chvíle, kdy kamera od záběru z dálky přechází až do vnitřku helem kosmonautů, aby posléze opět vyplula ven, jednoduše berou dech.

Druhou věcí je gradace - už úvodní čtvrthodinový záběr (!!) je famózně stupňovaným zážitkem sám o sobě. Monumentálním vyvrcholením je gradace závěrečná, jíž nepokrytě podléhají triky, střih, míra adrenalinu i monology hlavní hrdinky. Jistě, není to originální, po obsahové stránce je Gravitace koneckonců jen jedním velkým, nepříliš sdílným klišé. Na druhou stranu, Alfonso Cuarón je natolik jistým řemeslným matadorem, že nedal divákovi k pochybnostem prakticky žádnou šanci. Hodina a půl stopáže je přesně akorát, aby zážitek zůstal intenzivní, k absolutnímu hodnocení mi však i přes srdnatý výkon Sandry Bullock schází alespoň trochu větší emocionální dopad. A nechybělo zase tolik... Závěrem musím zmínit úchvatný soundtrack, jenž mi určitě přistane ve sbírce nejoblíbenějších.

Pavel Pinker: 9/10

NEJINTENZIVNĚJŠÍ KINOZÁŽITEK HNED PO SUNSHINE

Postavte Cuarónovi vítězný oblouk a vystřelte ho na oběžnou dráhu, ať navždy stvrzuje jeho tvůrčí genialitu. Vzdálené kouty představivosti už totiž nejsou vzdálené a nejvroucnější geekovská přání znají svoji podobu. Gravitace je boží a intenzivní. Precizní podívaná nezatížená hlubokými myšlenkovými vrstvami. Hezky postaru, tím nejčistším a nejprostším způsobem vás ošálí a katapultuje ze sedadla a po celou dobu promítání nebudete s to pochopit, jak je možné se na plátně tak moc přiblížit nedostižným rovinám reality.

Cuarón naprosto vyčerpávajícím způsobem demonstruje sílu filmového média dneška, média, které při správném úchopu a důrazu na preciznost a autentičnost dokáže vyždímat z víceméně prosté zápletky naprosto zničující a odzbrojující zážitek. Je to ten prostor. Ta dokonalá iluze prázdného prostoru, která ve 3D na IMAX plátně dosahuje až znepokojivé opravdovosti. Cuarón do mrtě využívá úplně všechno a všechno hraje pro něj - Lubezkiho kamera, neprokouknutelné triky i Sandra Bullock, která se naprosto neočekávaně stává jedním z trumfů filmu. Nejlepší sci-fi roku? Stoprocentně. Nejlepší sci-fi posledních let? Rozhodně! Po Boylově zdrcujícím Sunshine je Gravitace mým dosavadně nejintenzivnějším kinozážitkem.

 Jakub Brych: 9/10

THE WAIT IS OVER

U Gravitace nesedíš v ajmexový sedačce, hned po startu pluješ vesmírným prostorem, oblétáváš raketoplán Explorer a s Clooneym a Bullock upravuješ systémy na Hubble teleskopu. Zoufale se chytáš vzduchoprázdna před sebou a snažíš se proplést ruce v padákových provazech na ISS. Mělkým dýcháním se snažíš snížit potřebu kyslíku, protože na čínskou stanici je to sto kilometrů. Alfonsa jasně nebaví vyprávět příběhy, on chce diváka přímo uvnitř, nezávislého pozorovatele, člena Ryb při povstání v Potomciích lidí, dalšího astronauta. Tyto z křesla zvedající atributy zaryté cuarónovce příliš nepřekvapí, protože všechny tyto náznaky znají pevně zakořeněné nejen z už zmíněných Potomků (jestli jste neviděli, naordinujte si moderní filmový základ alespoň třikrát denně).

Nejlepší na tom je, že jakkoliv skvěle to celé vypadá, vyprávění nezabředne do blockbusterových klišé a staví děj do mnohem minimalističtější formy, která je ždímána s vkusně předneseným přesahem. Osobně bych šel i výš než s "pouhým" filmem roku (od Sunshine tu lepší sci-fi nebylo) a očekávám roj zlatých nominací. Až moc přechválený, říkáš si? Vyhoď dvě kila a nasaď trojrozměrný okulár - jakmile ti elektronický riff oznámí příchod akce, jediné pojítko mezi tebou a kinem je sedačkové opěradlo, které rukama křečovitě svíráš.

Adam Hencze: 9/10

 

YOU CAN’T REALLY BEAT THE VIEW

Dalo by se popsat tisíce znaků o tom, jestli je Alfonso Cuarón filmový vizionář, člověk, který otevírá nové filmové světy a volí originální postupy. Jeho vesmírná odysea možná není závratně nová, ale je nejomamnější, nejčistší, téměř dokonalá ve své prostotě. Jakoby nám Cuarón, pomocí své charakteristické filmové řeči plné předlouhých záběrů říkal, že jen v nekonečném kosmickém prostoru lze natočit skutečně komorní, až existenciální snímek s univerzálním přesahem, který se dotýká samotné podstaty lidství.

Až ve vesmíru, v okamžiku, kdy se vznášíte, lze pochopit, co opravdu znamená ona pozemská nesnesitelná lehkost bytí. Až ve chvíli, kdy o život bojujete, umíte docenit jeho hodnotu. Až tehdy, když je domov vzdálen několik světelných let, pochopíte, co pro vás znamená. A až ve filmu, v němž Sandru Bullock vede Cuarón a snímá ji Lubezki, si uvědomíte, že jí nechybí herecký talent ani krása. Jen najít ten vhodný úhel, to správné světlo, ten pravý tón. Pokud Vás zajímá gravitace vědecky, přečtěte si Newtona. Pokud filozoficky, zajděte si na Cuaróna. Už jen pro tu krásu vesmírnou, filmovou magii, kterou nemáte chuť dekonstruovat, jen se jí necháte kamsi unášet. Ale nemá smysl plýtvat slovy. O Gravitaci totiž přesně platí to, co v ní říká postava famózního George Clooneyho: "You can´t really beat the view."

Natálie Bergerová: 9/10

 

GRAVITACI TÁHNE DOLŮ PŘÍLIŠNÁ KONVENČNOST

Gravitace je precizní film, kterému z hlediska požadavků na klasické hollywoodské vyprávění nelze nic vytknout. Velkou roli v přijetí ovšem vedle vysokého horizontu očekávání sehrává i znalost Cuarónovy předchozí tvorby a survival subžánru. Při zasazení snímku do těchto dvou poetických tradic se o míře ozvláštnění dá polemizovat.

Ponechme stranou, že jde o značně významově ploché dílo o víře a soustřeďme se na velkou délku záběrů, které se stala součástí marketingové strategie, jíž pak nekriticky přejímala laická i část odborné obce ve svých reakcích. Ve všech počinech tohoto století, na kterých Cuarón spolupracoval s kameramanem Emmanuelem Lubezkim, byly scény s velkou průměrnou délkou záběru motivovány umělecky (strhávaly na sebe pozornost, místy se osamostatňovaly od potřeb vyprávění a uskupovaly se do vzorců), případně tzv. transtextuálně (přebíraly konvence jiných uměleckých děl, především reportáží-dokumentů). V katastrofickém sci-fi survivalu se ovšem styl podřizuje vyprávění, čímž se stává značně konvencionalizovaným.

Je jedno, jak dlouhý je záběr, vyprávění je po cca. půl hodině strukturováno do tří aktů (poslední je z rytmických důvodů nejkratší), s každou patnáctou minutou přichází dílčí bod obratu a každých pět minut (!) je poskytnuta důležitá informace směřující děj dál. Dialogové sekvence jsou na místo přeostřování v jednom záběru řešeny metodou záběr – protizáběr, opojnější jízdy slouží k zorientování se v prostoru (viz Sojuz a poté kratší na čínské lodi) a při akci se stříhá rychleji. Na rozdíl od na Zemi se odehrávající Mexické jízdy a Potomků lidí zasazení do vesmíru dost dobře neumožňuje vytváření kontrastu mezi jednotlivými plány předkamerového prostoru, pozornost směřuje pouze hudba a zvuk.

Navíc se od ostatních výrazných survivalů (např. Útok z hlubin, Otevřené moře, Pohřben zaživa, 127 hodin) nijak zásadně neliší. Podvrací očekávání spojená s obsazením herecké hvězdy. Snižuje počet protagonistů ve vyprávění, které postupně čím dál tím víc subjektivizuje (od hlediskových záběrů přes percepční /zesílení zvuků v blízkém okolí/ až k mentální /snová pasáž/ subjektivitě). Od otevřených prostor se přesouvá do uzavřených. Kombinací hudby se zvukovými efekty dosahuje silné emocionální odezvy a epilog má být oslavou života.

Gravitace je sice svými sjednocujícími hrátkami s perspektivou pozoruhodná (od makrocelku k mikrodetailům, od objektivního vyprávění k subjektivizovanému, od blízkých zvuků ke vzdálené hudbě ve fikčním světě, od nekonečného prostoru k těm uzavřeným, přičemž tyto vzorce se neustále variují a zintenzivňují). Zatímco o opojnosti prvního aktu a imerzivnosti toho závěrečného bych nepochyboval bez ohledu na velikost projekční plochy, o míře ozvláštnění si s ohledem na uvedený kontext (Cuarónova filmografie, survival subžánr) nejsem jist.

Marek Slovák: 7/10

Hlavní český trailer filmu Gravitace

Pozn.: Naši hlavní recenzi filmu Gravitace najdete zde.