Zfilmované biografické příběhy nezřídka kdy narážejí na jedno a to samé úskalí. Platí to především pro životopisné snímky, které tematizují kontroverzní osobnosti či problematiku, jíž daní lidé reprezentovali. Jde o to, že život není nikdy černobílý a jedna a ta samá událost má více interpretací. Autoři filmu si pak mohou vybrat, jakou verzi něčí minulosti ztvární. Je to samozřejmě jejich nezadatelné právo, nicméně při tom vždy hrozí riziko tendenčnosti. Úhel pohledu může totiž v audiovizuální formě působit jako skutečnost. To je i případ životního příběhu snad nejslavnější pornohvězdy Lindy Lovelace (Amanda Seyfried) v režii Rob Epstein a Jeffreyho Friedmana.
Minulost je vždy diskutabilní a pro individuální vzpomínky to platí dvojnásob. V případě snímku Deep throat, který byl natolik úspěšný, že překonal hranice pornografie a zaujal nejen řadové diváky, ale i filmové kritiky, existuje několik interpretací. Zásadní dva póly určila samotná Linda. Poprvé v roce 1974 ve své autobiografii Intimate Diary of Linda Lovelace, která na svou dobu velmi průkopnickým způsobem propaguje přístup k sexu a sexualitě jako takové. O čtyři roky později publikuje Linda další autobiografii Ordeal, v níž obrací svůj mediální obraz naruby. Z královny porna se stává oběť násilnického manžela, který jí pod všemi možnými výhružkami, končícími zbraní přitisknutou k spánku, nutí k nejrůznějším sexuálním praktikám.
Nicméně tato ambivalence, která má potenciál stát se ústředním bodem biografie dívky, jež se stala legendou, zůstává ve filmu Lovelace: Pravdivá zpověď královny porna nevyužitá. Samotný snímek je sice rozdělený na dvě části, z nichž jedna ukazuje pozlátko filmové hvězdy a druhá jeho zrcadlově odvrácenou, temnou stránku, ale obě přejímají pozdější oficiální tvrzení hlavní hrdinky. V první polovině filmu divák sleduje postupnou přeměnu lehce naivní dívky z katolické rodiny v ženu, která se stala kultovní ikonou.
Zhruba v polovině filmu nastane zlom a divák sleduje v podstatě ty samé scény z jiného úhlu pohledu, který ukazuje Lindu Lovelace jako oběť přísně katolické výchovy a násilnického dominantního manžela. V takto zvolené formě pak není vůbec jasné, jestli jde o historickou rekonstrukci jednoho osudu, příběh s varovným poselstvím nebo pokus o satirické uchopení ikonické postavy. Celý snímek díky tomu působí poněkud zbytečně. Pokud divák věří Lindině interpretaci, pak není potřeba ji obhajovat, pokud ne, tak se tímto snímkem jeho názor příliš nezmění.
V konečném důsledku divák odchází z kina s pocitem, že byl o něco ochuzen. Ti, kteří čekali rekonstrukci scén z Hlubokého hrdla, odejdou zklamání, protože se jim dostalo jen epizodních scén, které nemají daleko do estetiky telenovel. Ti, kteří čekali odhalení temných zákoutí mysli ikony pornografie, odejdou zklamáni zhruba ve stejné míře, protože Lovelace je nekritickou obhajobou a glorifikací stejnojmenné postavy.
A velmi podobně budou zklamáni ti, kteří čekali, že film bude dramatizovat nejednoznačnost lidského osudu a nemožnost dopátrat se skutečného stavu věcí v minulosti. Spokojeni budou zřejmě jen příznivci filmové estetiky sedmdesátých let, která je v tomto filmu dovedena téměř k dokonalosti a fanoušci Sharon Stone, která exceluje v roli Lindiny rigidní katolické matky. Zůstává jen otázka, pro koho – zvlášť, když se producenti snímku zaštiťují souhlasem potomků Lindy Lovelace – byl tento film natočen.