Surfař Gerard Butler vyučuje svého obdivovatele a připravuje ho na největší úkol jeho života. Jak už to tak bývá, ti dva se stanou přáteli a vzájemně se dost ovlivní. O tom všem je skutečností inspirované drama Na divoké vlně.
Předpokládám, že jméno Jaye Moriartyho asi drtivá většina z vás nikdy neslyšela. A není se co divit. Jde totiž o surfaře, který se ještě před dosažením plnoletosti stal legendou a vzorem dalších a dalších generací vyznávajících jízdu na prkně na rozbouřených vlnách. Pro nás suchozemce, kteří jsme rádi, že se občas v moři vykoupeme, tak pochopitelně jde o neznámé jméno. Něco víc z jeho osudů byste se měli podle distributora dozvědět z dramatu
Na divoké vlně.
A čím se tedy Jay Moriarty vlastně proslavil? Bez velkých zkušeností se mu podařilo "sjet" Mavericks - jednu z největších mořských vln na světě. Když totiž zcela náhodou zjistil, že místo opředené mnoha mýty skutečně existuje a dokonce jen pár mil od jeho domova, pokoušel se připravit na to, že ho zdolá. Sám to ale neměl šanci zvládnout a tak začal přemlouvat místní surfařskou ikonu Rickyho Hessona zvaného Frosty, aby mu věnoval svůj čas a trénoval ho. To se nakonec podařilo a mezi těmi dvěma se rozvíjel vztah, který později přerostl v přátelství.
Ač se snímek zaštiťuje tím, že vychází ze skutečných událostí, je zarážející, jak šablonovitý a předvídatelný je. Máme tu tedy hlavního hrdinu, který vyrůstá bez otce a jeho matka je sotva zajištěná, miluje starší dívku ze školy a s penězi je na štíru. Jeho pozdější mentor naopak má jen dceru a ve svém žákovi se postupem času vidí a jeho rodiče pro změnu brzy zemřeli a on se musel protloukat životem, jak to šlo. I z toho důvodu jsou postavy dost nezajímavé a v podstatě fádní.
To se ale dá říct o celém příběhu. Nikdy nevybočí z nastaveného mustru a vy si jen můžete odškrtávat, které povinné položky jste již viděli a které jsou ještě před vámi. A dočkáte se úplně všech od moudrých a patetických proslovů, srdcebolných výjevů, traumat z minulosti, boje sám se sebou až po uznání a zadostiučinění. Také vzhledem k tématu, které pro tuzemského diváka není nikterak zvlášť atraktivní, je těžké po celé dvě hodiny udržet plnou pozornost.
Obtížné to je i z toho důvodu, že ani herecké výkony nejsou nic extra.
Jonny Weston v titulní roli má až příliš dobrácký "kukuč" (jak na konci uvidíme, skutečný Moriarty vypadal úplně jinak) a je od první chvíle, kdy se objeví, jasné, že má být za sympaťáka.
Gerard Butler jako jeho učitel zase hraje přesně to, co se po něm chce a nepřidává nic navíc. Hodně tak spoléhá na své charisma, které ale ne vždy funguje. Emocionálně vypjatější momenty stále nezvládá a bohužel začne přehrávat. Naštěstí jich tu není tolik. Ostatní jsou víceméně do počtu (včetně třeba
Elisabeth Shue) a tak nemají co zkazit.
Na divoké vlně prostě a jednoduše nemá čím překvapit, což je jeho největší problém. Jediné, nad čím se možná znalejší divák pozastaví, je to, že za režií tak konvenčního filmu stojí poměrně uznávaný
Curtis Hanson, kterého ale údajně kvůli nemoci nahradil tři týdny před koncem natáčení rutinnér
Michael Apted, na kterého výsledek sedí spíš. Není tu totiž opravdu nic, co by nějakým způsobem vybočovalo z průměru a učinilo by tak film zapamatovatelnějším.
Tvůrci až příliš spoléhají na již zmiňovaného
Butlera a také na opravdu dechberoucí záběry běsnících vln a širého moře. Těch je ale málo a pokud čekáte, že většinu stopáže budete sledovat kaskaderské kousky a surfařská čísla, jste na omylu. Je to přesně naopak. Akčních momentů je ve dvou hodinách hodně málo a spíše se povídá a povídá a řeší triviální problémy. I z toho důvodu by se slušelo minimálně dvacet minut vystříhat, aby to vše bylo divácky o trochu snesitelnější. Nehledě na to, že těsně před koncem jsou shrnuty další Moriartyho osudy, které jsou možná zajímavější než to, co se odehrávalo na plátně. Logicky tak vyvstane otázka, zda by nebylo lepší zabývat se spíše jimi.
Na divoké vlně je film, který strašně rychle vyšumí. Ať hledáte, jak hledáte, nenajdete nic, co byste si z něho déle pamatovali a proč byste se na něho někdy dívali znovu. Pokud ho uvidíte, rozhodně nebudete uraženi nebo znechuceni, jestli vám na druhou stranu uteče, o nic zásadního nepřijdete. Takových snímků totiž vidíme ročně desítky. Proč se zrovna tento dostává do našich kin, když by mu obrazovka slušela o trochu víc, je záhada.
Český trailer filmu Na divoké vlně