Třeba svět jednou zanikne tak, že všichni postupně přijdeme o všechny své smysly. Otázkou totiž je, zde má život bez smyslů vůbec smysl... Do kin přichází snímek režiséra Davida Mackenzieho Perfect Sense.
Vize zániku světa mohou hledat rozličné příčiny, od zkázy zaviněné jadernou válkou přes různé přírodní či kosmické pohromy až ke zničujícím epidemiím, avšak přístup k tématu lze v zásadě rozčlenit do dvou základních skupin - buď převáží spektakulární podívaná napěchovaná všemi možnými efekty, nebo naopak se tvůrci přikloní ke komornímu dramatu, kdy přestává být důležité, co se děje nebo co hrozí, ale jak se k sobě lidé chovají. Tak pojednal
Lars von Trier Melancholii a stejně postupuje i britský režisér
David Mackenzie v dramatu
Perfect Sense.
Ačkoli
Melancholia pojednávala o blížící se vesmírné katastrofě a
Perfect Sense popisuje pozvolný postup záhadné epidemie, která člověka nezabíjí, jen jej postupně zbavuje smyslů, oba snímky spojuje jakési melancholické očekávání neodvratných věcí příštích, kdy člověku nezbývá, než se přimknout k někomu blízkému. To je ostatně jediné, co může podniknout, takové stanovisko
David Mackenzie zaujímá. Protestantskou tradici jakéhosi smíření s osudem (scénář napsal dánský autor
Kim Fupz Aakeson, u nás známý díky filmům jako
Číňan nebo
Bezva chlap) umocňuje britský režisér (naposledy jsme od něho viděli nepříliš zdařilou, protože podbízivě vlezlou komedii
Samec), když přidává pohled na šířící se beznaděj, která přesto dokáže sblížit i dva "hajzly", jak o sobě oba protagonisté mluví.
Oba mají své problémy. Kuchař Michael (
Ewan McGregor) se bojí opětovat lásku a tvrdí, že v posteli musí spát sám, jinak neusne, takže milenky vypoklonkuje. Epidemioložka Susan (
Eva Green, jíž známe z notně spekulativního
Lůna) naproti tomu tají hluboko v sobě trauma, že si patologickým hubnutím sama zavinila neplodnost - nemůže mít děti.
Právě tato dvojice, jejíž vztah dlouho kolísá mezi ostražitou nezávazností schůzek i touhou po sobě, se stává spolehlivou základnou vzájemné opory, aniž však herecké uchopení blíže ohmátne jejich nitra, v tomto ohledu lze spatřovat jistou povrchnost, ba ledabylost. Leccos jistě odečteme z chování a jednání obou hrdinů, každý se podle svého vyrovnává s nastalou situací, avšak neméně důležitou složku vyprávění tvoří průběžný komentář, trochu konejšivě, jako kdybychom poslouchali kázání, ozřejmující jednotlivé stupně choroby.
Těsně předtím, než udeří, zasáhne člověka výraznou změnou emocí či psychických potřeb - tak se postupně vystřídá pláč, který předchází ztrátě čichu, i zběsilá žravost, která uvozuje vymizení chutě, tak dochází i výrazným proměnám přesahujícím rámec jedince, ať již se jedná náhlý záchvat zuřivosti a agresivity, který předznamenává hluchotu, nebo nezvladatelnou touhu po někom blízkém ve finální fázi. Autory nezajímá ani tak selhávání státu a jeho organizací, kdy se ulice plní odpadky, vyhořelými vraky aut a zmatečně pobíhajícími lidmi, jako odraz takového výjimečného stavu v lidské psychice.
Lidé se musí vyrovnávat s postupně se vršícími "jobovkami", kdy se ukazuje, že žádný stupeň postižení není konečný, a tudíž sotva lze hledat optimální model další existence, jak dokládá zejména činnost Michaelovy kuchyně - co vařit, když lidé nejprve ztratí čich, poté chuť, přestávají slyšet... Jenže tuto stránku přibližuje dosti proklamativně a mechanicky, jako kdyby se postavy změnily v pouhé šachové figurky rozpohybované po předem vytčené šachovnici. A nic nepomáhá ani kouzlení se zvukovou složkou, když třeba ztrátu sluchu provází dočasný výpadek slov, hudby i ruchů, nanejvýš zaslechneme vibrování neslyšně řvoucích reproduktorů, které si postižení lidé téměř nábožně osahávají.
Přiznávám, že celkové rozvržení příběhu považuji za dosti samoúčelné a dramaticky svévolné, postavy připomínají živé loutky, jimiž jako by někdo pohyboval na dějišti světa, postavy ztrácejí svou osobitost, stávají se pouhými předměty pro demonstraci základních lidských reakcí na výlučnou situaci - od bagatelizace a podcenění přes touhu na vše zapomenout a jen si užívat až k pokornému přijetí neodvratného.
Snímek
Perfect Sense asi nebude přijat jednomyslně, rádoby filosofující podtexty rozrušuje patrná mělkost. Vyprávění sklouzává k okázale dojemnému melodramatu s mnoha klišé, chtěje se tak lišit od hollywoodských spektáklů, avšak evropská hlubokomyslnost - film vznikl v koprodukci Anglie, Dánska, Švédska a Německa - je taky notně planá, ba předstíraná, stejně jako v zásadě bezdůvodné exkurse do exotických částí světa (do Indie, Afriky), kde tatáž nemoc ochromuje i tamní obyvatelstvo.
Pokud autoři chtěli sdělit, že vlastně nezáleží, žije-li člověk zastrčen kdesi v nevzhledném zákoutí evropského velkoměsta nebo na tržištích ve třetím světě, na všechny dopadá postižení stejně, je to zjištění dosti banální. Nic na tom nemění ani vizuálně podmanivé uchopení prostoru, když kameraman
Giles Nuttgens svým obrazům vtiskuje notné dávky pošmournosti, zbavené slunečního svitu.
Český trailer filmu Perfect Sense
Perfect Sense je dílem sice ambiciózním, ale přitom ohluchlým, postiženým podobně jako jeho hrdinové selháváním smyslů. A klopýtavě hledá, jak si zajistit aspoň trochu důstojný vzhled, než se rozprostře věčná tma.