Harry (John Turturro) je sekuriťák v jednom typickém americkém nákupním středisku. Jeho hlavní úkol je hlídat, aby zákazníci nekradli. Poslední dobou ho ovšem provázejí vidiny jeho mrtvé ženy, kterou na parkovišti zmíněného mallu zastřelil neznámý pachatel. Pátrání policie je neúspěšné. Harry se díky svým kamarádům dostává postupně k nahrávkám bezpečnostních kamer a celé noci je detailně studuje. Jeho poznámkový aparát plný fotek zabírá skoro celou stěnu obývacího pokoje. Doufá, že se mu podaří zodpovědět otázku, proč jeho těhotná manželka musela zemřít. Není to však jeho obsesivní pečlivost, se kterou pátrá, ale právě halucinace, která ho nasměruje správným a značně nečekaným směrem k odhalení pachatele a jeho motivu. Nález fotografie cizí ženy znamená výlet do jednoho zapadákova, kde kdysi s manželkou pobýval. Může to všechno být jen náhoda? A není to jen další halucinace, další sen? Na dánského režiséra Refna americký spisovatel Hubert Selby, Jr. zjevně zapůsobil. Jeho proslulou knížku Poslední odbočka na Brooklyn (zfilmováno v roce 1989 Ulim Edelem, český název Poslední útěk do Brooklynu je tradičně trochu mimo) zmiňuje už ve svém druhém snímku Bleeder. Selby se mimochodem podílel i na scénáři další své adaptace, proslulém kolektivním feťáckém dramatu Requiem za sen Darrena Aronofskyho. Tentokrát ale šlo o původní příběh. Režisér už od prvního záběru naznačuje, že se opravdu nikam spěchat nebude. Kdo si ale užíval hypnotičnost Drive, nebude mít s hlemýždím tempem Fear X problém. Stejně jako třeba zmíněný David Lynch i Refn dokáže uhranout víceméně statickými, ale navzdory skromným podmínkám vizuálně působivými kompozicemi, kde jako by se zastavil čas: Harryho opuštěný byt, kde se zjevuje mrtvá manželka, výhled na zasněžený dvorek, hotelový pokoj a chodby - to jsou díky Harryho subjektivnímu vnímání místa jako z jiného světa. Nebo spíše pekla. Zmínka o Kubrickovi není náhodná, za kamerou totiž stál jeho dlouholetý spolupracovník Larry Smith. Právě záběry hotelových chodeb vám jednoznačně připomenou hororový The Shining. Nájezdy na hlavu hlavní postavy, jejíž podivných vizí jsme svědky, zase upomenou na podobné vypravěčské postupy Davida Lynche z klasik jako Modrý samet či Mulholland Drive. Na atmosféře má značný podíl i "vynálezce" ambientu a poslední léta především hvězdný hudební producent Brian Eno, jehož znepokojivé zvukové plochy přidávají jinak velmi tichému snímku na působivosti. Všechno snažení by ale bylo nejspíše marné bez dobře obsazené titulní role. Těžko si vybavit někoho vhodnějšího než někdejšího coenovského oblíbence Johna Turturra. Tentokrát musel ale zapomenout na veškerou expresi, jeho Harry podává všechny své pocity jen skrze své oči: bolest, smutek, chaos v duši i mysli. Stejně tak ostatní herci jako Deborah Kara Unger či James Remar. Příběh je lynchovsky dokořán otevřený interpretacím. Hlavně v první polovině nemá divák prakticky žádná vodítka, způsob, jak si děj poskládat dohromady. Po příjezdu do hotelu se začne trochu vysvětlovat, hlavně při druhém zhlédnutí už si člověk relativně dokáže sestavit rámec příběhu dohromady, pořád v něm ale zůstává spousta nejasných míst, nemluvě o celém závěru, který si každý může nejspíše vysvětlit po svém. Došel Harry na konec své cesty? Zabil vraha své ženy? Smířil se se svým osudem? Kdo tento typ hrátek s divákem (který jde popsat libozvučným anglickým slovíčkem "mindfuck") nemá rád, ať se filmu opravdu obloukem vyhne.

Mimochodem, snímek v době uvedení krutě propadl, režisér skončil osobním bankrotem a milionovým dluhem bance, na který si musel vydělat natočením druhého a třetího Pushera. Pro diváka může jeho snímek být zkušeností netradiční a snad i bolestivou, ale rozhodně ne tak drastickou. A minimálně fanoušci Davida Lynche nesmějí váhat. Pojďte se (znovu) ztratit ve světě Fear X.