Včera zemřel ve věku 100 let režisér, scenárista, pedagog a zakladatel katedry režie na pražské FAMU profesor Otakar Vávra. Před měsícem a půl podstoupil známý filmař operaci nohy v krčku, ze které se vzpamatovával v nemocnici na Homolce. Ještě koncem srpna uklidňovala veřejnost jeho žena, režisérka , prohlášením, že kontrola kardiostimulátoru po operaci v celkové narkóze v pražské nemocnici Na Homolce dopadla dobře. Režisér se koncem února v pražském Mánesu zúčastnil svého stého jubilea a při té příležitosti převzal cenu Grand Prix mezinárodního festivalu ve Zlíně za celoživotní přínos české kinematografii. Za svůj život stihl tento milovaný i zatracovaný režisér na osmdesát scénářů a zrežírovat padesátku filmů. Pod jeho pedagogickým dohledem se zrodila řada talentovaných tvůrců jako například Věra Chytilová, Evald Schorm, Jiří Menzel nebo Miloš Forman. Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti mu složil hold režisér Emir Kusturica:"Profesor Vávra je pro mě vším, co stálo na začátku mé filmové kariéry. Jestli jsem se něco naučil o filmových formách, tak od něj." Narodil se 28. února 1911 v Hradci Králové. Vávra původně studoval architekturu, koncem dvacátých let minulého století však začal spolupracovat na několika dokumentárních filmech. Filmařina se mu zalíbila, již v roce 1931 produkoval experimentální projekt Světlo proniká tmou. Jeho první režijní počin, Filosofská historie, se zrodil o šest let později. Mezi další významná díla patří například Krakatit, Cech panen kutnohorských, Kladivo na čarodějnice, Romance pro křídlovku nebo husitská trilogie Proti všem, Jan Hus a Jan Žižka. Vávra byl velkým perfekcionistou, po hercích vyžadoval více než stoprocentní výkony a vždy si vybíral z těch nejlepších, počínaje Hugo Haasem, Oldřichem Novým nebo Natašou Gollovou až po Karla Högera, Radoslava Brzobohatého nebo současného prezidenta Mezinárodního festivalu Karlovy Vary Jiřího Bartošku. Často byl kritizován za své levicové smýšlení a podléhání tlakům totalitního režimu. Vladimír Just jej označil za "velkého inkvizitora, Piláta a génia průměrnosti", tradičně nejtěžší kalibr vytasil Jan Rejžek, který o Vávrovi mluvil jako o "padouchovi a bezpáteřní Věci Makropulos". Sám režisér se za svou politickou orientaci nestyděl a v jednom z rozhovorů prohlásil: "Co je to morálka? ... Nechat se upálit jako Jan Hus? ... Jít do vězení za své přesvědčení? ... To klidné svědomí jsem měl vždycky. Hlavně když jsem filmoval." Od řady umělců si vysloužil i slova chvály a obdivu. "Vděčím mu za všechno, co mě naučil - a je toho dost. A jsem to nejen já, ale i řada dalších, kteří své profesionální schopnosti získali právě díky němu," řekl o režisérovi Jiří Menzel. "Úcta k řemeslu, věcnost a vědomí souvislostí - to byly Vávrovy devizy," uvedl dále. Letošní Grand Prix mezinárodního festivalu ve Zlíně nebyla zdaleka jediným Vávrovým oceněním. V roce 2001 získal za celoživotní přínos Českého lva i cenu na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech, o tři roky později byl dokonce vyznamenán Medailí Za zásluhy. Ve své autobiografii Podivný život režiséra Vávra uvedl: "Můj život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný,“ tvrdil ve svých pamětech. „Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději. Umělec musí mít nezlomnou víru v člověka." zdroj: iDnes, České noviny