Všestranný francouzský básník, malíř a dramatik Jean Cocteau výrazně poznamenal i filmové dění, film považoval za jediné umění, které dovoluje spoutat čas a prostor. "Je to způsob, jak vtisknout realitu nereálnu," napsal v jednom zamyšlení. Své záměry se pokusil realizovat v avantgardním projektu Krev básníka, avšak ambice jej nesly výše - nechtěl oslovovat jen několik spřízněných duší, hodlal proniknout k co nejširší divácké mase, aby jí zprostředkoval své umělecké vize. Proto si vybíral obecně známé pohádky a legendy, aby je proměnil ve vizuálně úchvatné obrazy odvěkých lidských tužeb. Druhá světová válka, okupace Francie a tehdy vládnoucí ponurý "poetický realismus" se mu stávají výchozími záchytnými body, kolem nichž obeplétá své nejslavnější filmové počiny - jak Krásku a zvíře, tak tristanovský Věčný návrat. Souběžně rozpracovával i orfeovský mýtus, přesazený do současnosti a rozvržený do dvou filmů. Realizaci prvního snímku nazvaného Orfeus však prosadil až po válce roku 1950, na kýžený dovětek Orfeova závěť musel čekat ještě další desetiletí. Jenže tehdy, tváří v tvář právě se prosadivší nové vlně, která rázně vnesla naprosto odlišnou poetiku, strnulé Cocteauovy kompozice již vyznívaly jak dávno odumřelá veteš. Antická báje o pěvci Orfeovi, jenž si dojde pro svou ženu až do podsvětí, ale je mu dovoleno vyvést ji odtud jen za podmínky, že se po celou cestu nikdy neohlédne, se u Cocteaua dočkala zmodernizované podoby napájené surrealismem. Chtěl prokázat, že i současnost si zaslouží stejně mnohoznačné, obtížně uchopitelné a mnohovrstvé příběhy. O jeho pojetí mnohé prozrazuje i sborník Cocteauových statí a scénářů, vydaný u nás v roce 1977 pod názvem Orfeova závěť. Tam se zájemci mohou dovědět mnoho podnětných a leccos vysvětlujících zajímavostí. Cocteau svého protagonistu posouvá: básník Orfeus, jehož ztělesňuje Cocteauův intimní přítel Jean Marais, je fascinován záhadnou, panovačnou kráskou, která nestrpí žádný odpor - a zprvu netuší, že se jedná o samotnou Smrt. Také Smrt si jej oblíbí a každou noc se na něho chodí dívat do jeho ložnice. Orfeus se změní, přestane si všímat své ženy a příliš pozdě zaregistruje, že Smrt mu ji vzala. Projde spolu se šoférem, který patří ke Smrti, do podsvětí (to připomíná rozlehlé rozvaliny, kudy se chodí vzlétavě jakoby bez chůze, nebo se naopak těžce klopýtá) a ocitá se před soudním tribunálem. Může si Eurydiku odvést za podmínky, že se na ni nikdy nepodívá. Jenže ji zahlédne ve zpětném zrcátku... S rozpaky přijatý film je vyprávěn škobrtavě, těžkopádně, vadí teatrální stylizace a patetický přednes. Odezvu surrealismu degraduje doslovnost v popisu jejích symbolů (viz zrcadlo jako průniková hranice mezi vědomým a nevědomým). Jean Marais spíše jen pózuje, než že by vymodeloval bolestně chybující bytost. Málo života vdechl původně ohleduplnému hrdinovi, jenž se znenadání mění v popudlivého egoistu, který se pro každou maličkost rozčiluje. Některé motivy tak hraničí až s nechtěnou směšností, třeba urputné poslouchání rozhlasového kódovaného vysílání, které obstarává sama Smrt.

Vyprávění chybí potřebná básnivost i snivost, přítomné ve Věčném návratu i Krásce a zvířeti. Věčný návrat ostatně rovněž máme možnost spatřit v obnovené premiéře, avšak namísto Orfea měla být upřednostněna právě Kráska a zvíře. Vypovídá o básníkově duši přístupněji i výmluvněji.