Spisovatel Don Birnam (Ray Milland) si balí kufry a s pocity zahanbení sleduje kradmé pohledy, které si vyměňují jeho bratr Wick (Phillip Terry) a přítelkyně Helen (Jane Wyman). Oba se snaží nenuceně konverzovat, ale napětí v místnosti je téměř hmatatelné a Don ví, že hlídají, zda si do kufru napřibalí láhev. Abstinuje už deset dní, copak jim to nestačí? Prodloužený víkend, který má strávit na jakési farmě, slibuje čtyři dny protialkoholního léčení a Don nevěří, že je zvládne, pokud se okamžitě nenapije. Z okna visí na šňůře jediná Wickem nekonfiskovaná láhev a Don musí zapojit všechnu svou kreativitu k vymyšlení způsobu, jak své hlídače dostat z bytu a dopřát si o samotě další z mnoha posledních lihových narkóz. Pro režiséra Billyho Wildera byl rok 1944 kromobyčejně úspěšný. Právě dotočil kriminální příběh Pojistka smrti a s výsledkem byl spokojen, přestože filmová nezkušenost jeho spoluautora Raymonda Chandlera i jeho alkoholické excesy práci zrovna neusnadňovaly. A právě tehdy se Wilderovi dostal do rukou paperback románu jménem Ztracený víkend. Jeho autor Charles R. Jackson v něm popisoval muka neúspěšného spisovatele závislého na alkoholu. Román s minimem dialogů a dramatických situací se na první pohled nezdál být ideální látkou ke zfilmování, ale režisér a jeho spoluscenárista Charles Brackett věděli, jak příběh zkonkretizovat. Brackett měl za sebou tragickou zkušenost své dcery, kterou stála závislost na alkoholu život, a oba si dobře pamatovali na smutného ochmelku jménem Francis Scott Fitzgerald, který se tři roky pohyboval ve scenáristickém oddělení Paramountu, aniž dopsal jediný text. I Don Birnam pravidelně začíná a končí na první stránce. Namlouvá si, že k napsání románu potřebuje alkoholovou inspiraci, ale pod jejím vlivem není schopen napsat ani "máma mele maso". Alkoholismus není příčinou, ale následkem Donova skutečného problému, ztráty víry v sebe sama. Scenáristé odolali jistě lákavé možnosti ponechat děj na začátku 30. let, tedy v době hospodářské krize, která by byla pro Dona stejně dobrou výmluvou, jakou byla autorovi románu.Teprve v 60. letech si Charles R. Jackson mohl dovolit přiznat, že jeho jediný bestseller je autobiografický a až na dvě drobnosti (neprodal kožich své přítelkyně v zastavárně a nepokusil se zabít její bytnou, aby se zmocnil klíče od baru) je fakticky věrným reportem o jeho vlastním zápasu s alkoholismem, sebelítostí a narcisismem. Spisovatel se románem takřka přes noc proslavil a s filmem byl zcela spokojen, ale rokem 1945 také dosáhl svého zenitu. Žádná z jeho knih se nevyrovnala úspěchu prvotiny a v 50. letech znovu propadal alkoholismu a čím dál větší depresi. V roce 1968 se Charles R. Jackson zastřelil. Handicapem Ztraceného víkendu v očích současného diváka může být existence desítek mladších filmů, které se jím inspirovaly. Každý žánr má svůj vývoj, a pokud podobné příběhy o ničivé spirále závislosti nazveme žánrem, Wilderův snímek položil základy k jeho vybudování. Do roku 1945 byl alkoholismus v hollywoodském filmu prezentován spíše jako zromantizovaná extravagance postav žijících bohémským životem nebo jako jejich komický rys (například komik W. C. Fields na postavách hubatých ochmelků založil celou kariéru). I samotný termín alkoholik ve Wilderově filmu zazněl poprvé, o problému se v něm poprvé mluví jako o nemoci, poprvé nahlédneme za zdi záchytné stanice. To vše jsou dnes samozřejmě spíše podružné zajímavosti. Kdyby se ambice filmu omezovaly na osvětu, jeho účinek by dávno vyprchal. Skutečným důvodem, proč Ztracený víkend zůstává strhujícím filmem, je, že přes všechnu tuto poučenost neupadá v moralitu, protialkoholní agitku ani sentimentální melodrama. Film sice pojednává o opilci, ale způsob, jakým ho ukazuje, je nemilosrdně střízlivý. Don Birnam je postava z rodu Jekylla a Hydea. Protagonista (talentovaný spisovatel) i antagonista (bezohledný alkoholik) jsou tentýž člověk a v jednom těle není místo pro oba. Následující víkend může rozhodnout o tom, který z nich přežije. Obsazení této dvojaké role představovalo nezvyklý oříšek. Billy Wilder potřeboval herce, k němuž bude publikum cítit sympatie, neodsoudí ho po prvním excesu, ale také nezpohodlní očekáváním zaručeného happy endu. Z těchto důvodů chtěl původně vsadit na neznámou tvář a preferoval José Ferrera. Herec tou dobou sklízel ovace na jevišti jako Jago v Othellovi, ale filmoví diváci ho dosud neznali. Režisér dal nakonec zapravdu jednomu z producentů a jeho teorii, že ideálním představitelem Dona Birnama bude někdo, s kým bude publikum sympatizovat na základě znalosti jeho kladných rolí, a tyto předsudečné sympatie budou podrobeny těžké zkoušce. Wilder tedy obsadil Raye Millanda, angažovaného nejčastěji do screwballových komedií (jakou byl například i režisérův hollywoodský debut Zuzanka v nesnázích) a cukerínových melodramat. Film zřetelně dělí hercovu filmografii na dvě části. Po Ztraceném víkendu byl často obsazován do rolí mužů dvou tváří. K obligátním mýtům kolem geneze Ztraceného víkendu patří problémy s cenzurním úřadem, zatajování skutečného scénáře před producenty a jejich váhání nad tím, zda hotový film pustit do kin. Billy Wilder měl smysl pro drama a možná by ocenil, co všechno si novináři přidali, upravili nebo přímo vymysleli; o přípravě tohoto filmu nicméně vždycky mluvil jako o nejsnazší práci, jakou s Charlesem Brackettem absolvovali. Scénář napsali za pouhé dva měsíce místo obvyklých čtyř a změny proti předloze udělali v podstatě jen dvě. Sami a dobrovolně. Příčinou alkoholismu Dona Birnama v knize je hrdinova latentní homosexualita, konkrétně jeden zahanbující incident na střední škole; a slečna, která s Donem koketuje v baru, je prostitutka. První motiv Wilder zamítl dříve, než se k němu nějaký cenzor mohl vyjádřit, protože "mít za hlavního hrdinu notorika je kontroverzní až dost", druhý elegantně obešel tím, že se slečně říkalo hosteska. Na kontextu jejích scén se nic nezměnilo a její pravá profese zůstala zjevná. Falešný scénář byl skutečně připraven, aby Wilder přesvědčil ředitele záchytné stanice v Bellevue ke svolení natáčet klíčovou scénu, kdy se Don probudí po opileckém pádu ze schodiště, v jeho ústavu. Billyho krok byl prozíravý, protože když ředitel hotový film viděl a zjistil, že jeho sanatorium v něm připomíná více vězení než nemocnici, cítil se podveden a zamítl jakékoli další natáčení (například Seatonova Zázraku v New Yorku). Jediným představitelem Paramountu, který byl proti natáčení Ztraceného víkendu, byl samotný šéf studia Y. Frank Freeman. Film byl proto strategicky schválen v době jeho nepřítomnosti. Předloženému výsledku už studio věřilo a nedalo se odradit ani katastrofální zkušební projekcí v Santa Barbaře, z níž 250 diváků ze 300 odešlo. Když se Wilder vrátil z Německa, kde se podílel na dokumentu Death Mills, zjistil, že Paramount zatím jeho film obhájil i před lobby výrobců lihovin a odolal jejich nabídce na 5 milionů dolarů za odkoupení negativu a všech kopií. "Kdyby to nabídli mně osobně," svěřil se později jednomu ze svých životopisců, "okamžitě bych to přijal." Hostilní přijetí testovacího publika se neopakovalo. Kniha vyšla znovu, tentokrát ve vysokém nákladu, a recenze byly tak pozitivní, že to ovlivnilo i recepci filmu. Sporným bodem zůstává nejednoznačný konec. Režiséra udivilo, že v něm diváci vidí happy end. Závěrečná konfrontace Dona a Helen se dá totiž stejně dobře vyložit jako začátek další etapy Donova zničujícího sebeobelhávání, která tentokrát semele i jeho přítelkyni. Tak zřejmě vyzněla i jeho původní podoba. Wilder ovšem dal na radu svého střihače, aby konec obsahoval alespoň trochu naděje, a scénu natočil znovu. Text se od původní verze nelišil, změnilo se jen podání herců. "Ten takzvaný happy end Ztraceného víkendu mi nenařídilo studio ani cenzor," vzpomínal Billy, "a vůbec neříká, že Don už nikdy nebude pít. Je to jen další z mnoha jeho slibů, že se o to pokusí. Dál ten film nezachází." Zvolený konec je přesto optimističtější než v Jacksonově předloze a obecně je hodnocen jako neuspokojivý. Kritik Andrew Sarris například sarkasticky napsal, že "Wilder je tak cynický, že na konci filmu přestal věřit i ve vlastní cynismus."

Film jako celek byl nicméně velmi úspěšný. Jako vůbec první v dějinách získal současně hlavní cenu na festivalu v Cannes i Oscara za nejlepší film (a také za režii, scénář, herecký výkon Raye Millanda a 3 další nominace). Sebezdařilejší filmy na stejné téma, ať už to bylo Seatonovo Děvče z venkova nebo Edwardsovy Dny vína a růží, kritici v následujících dvou dekádách nazývali Ztraceným víkendem druhého řádu.