© www.kviff.com
Už jen tento fakt, že ve filmu nehrají herci a vlastně ani neherci, kteří hráli v Němcově předchozích Démantech noci, ale tehdejší důležité osobnosti z různých uměleckých oblastí mimo film (s výjimkou režiséra Schorma), je na svou dobu nebo jakoukoliv dobu čin velmi odvážný a je jasné, že obsazení intelektuální českou elitou muselo pro tehdejší mocenskou smetánku působit nesmírně provokativně a tudíž i protirežimně.
© NFA
Z dnešního hlediska se jako zázrak jeví už jen fakt, že na Barrandově Němcovi takovýto film vůbec dovolili natočit. Film, v němž se zdánlivě mnoho neděje. Skupina sedmi lidí si právě dělá piknik na louce v přírodě, přitom nezávazně tlachají. V dálce spatří slavnostní průvod, kterému zamávají. Pak se vydají na cestu. Postupně vychází najevo, že jsou pozváni na narozeniny hostitele a jsou tedy oficiálními hosty. Cestou se jim stane podivná nehoda, když je přepadne skupina hulvátů vedená rozverným Rudolfem, který začne hosty nenápadně šikanovat a hrát s nimi jakousi podivnou hru, o níž posléze prohlásí, že šlo jen o žert. Zda skutečně o nic nešlo, nebo zda se hostům mohlo něco stát, není z filmu jasně patrné. Němec s Krumbachovou nechávají tento motiv a hru záměrně nevyjasněnou. Nikomu se doopravdy nic zlého nestane, vše opravdu působí jen jako hra a žert a konec filmu je rovněž otevřený. Nikdy se nedovíme, co se stalo s hostem, který z hostiny dobrovolně odešel, čímž narušil pravidla hry stanovené hostitelem a jeho poskokem Rudolfem.
O slavnosti a hostech je dílko velice stylizované a jeho délka (68 minut) jen tak tak, že stačila na zařazení do kategorie "celovečerní". Mnohem spíše jde o svébytnou filmovou hříčku, která se dobře doplňuje s některými tehdejšími díly. Nejvíce spřízněnou je mu nejspíše podobně metaforická a symbolistická hříčka Sedmikrásky Věry Chytilové ze stejného roku, na jehož scénáři se také podílela Ester Krumbachová a ve filmu se objeví i "ďábelský" představitel Rudolfa Jan Klusák. Oba tyto snímky patřily k těm, jež oficiální představitelé moci nejvíce nenáviděli. Je pravdou, že oba tyto filmy jsou z dnešního hlediska klubovým artem, a sotva mohou oslovit běžného filmového konzumenta. Naopak pro cinefily jde o kultovní a nepřekonatelná díla a je dobře, že takové filmy vznikly a je možné je stále znovu nebo nově objevovat.