Festivalové ozvěny v regionech mají specifickou funkci, protože jednak vsází na nejatraktivnější tituly z nabízených, jednak se spoléhají i na značku samotné akce, s ní spojenou pozitivní šuškandu a propagaci na síti i mimo ni v podobě billboardů. Vedle těchto dvou specifických funkcí je další, o které jsem psal již v souvislosti s reflexí 3. ročníku Scandi: proměnily se distribuční praktiky i divácké návyky, k čemuž kinaři a kinařky přihlíží. Digitalizace sice slibovala více artových a evropských děl, jenže poslední roky ukazují, že taková se na plátna dostávají jenom díky různým ozvěnám a přehlídkám.K výše uvedeným specifikům, platným plošně pro celou republiku, je nutné zohlednit ještě regionální otázku, protože ve Zlíně funguje monopol multiplexu Golden Apple Cinema. Je proto velmi sympatické, že tamní Ozvěny Febiofestu jednak neměly podobu pouze předpremiér do distribuce nasazených počinů, k jejichž premiéře by v multiplexu s největší pravděpodobností ani nedošlo, jednak měly i určitou dramaturgii, která není na první pohled u ostatních měst vysledovatelná.
První den byl věnován ženským hrdinkám, na které dopadají profesní požadavky i osobní historie (Lady Macbeth, Polina, Personal Shopper). Prostřední zase válečné tematice ze dvou krajních perspektiv (Na mléčné dráze, Ulička slávy). Závěrečný rodinám v doslovném i širším slova smyslu v konkrétní historické etapě, jejíž ideologie (feminismus) či technologie (black box) ovlivňují i vztahy mezi lidmi (Naprostí cizinci, Ženy 20. století).
Upoutávka na film Polina (2017)
Dvouprogram POLINA - Personal Shopper byl dobrou ukázkou francouzského artstreamu, tj. výrazně autorských klubových děl nořících se do mysli ústřední postavy, ale využívajících přitom různé žánrové konvence pro oslovení větší části publika. První jmenované drama baletce snažící se o dokonalost řemesla namísto procítění umění vychází ze stejnojmenného grafického románu, který zfilmovala režijní dvojice Angelin Preljocaj a Valerie Muller. Ačkoliv celovečerně režijně debutující Preljocaj vystudoval klasický balet a má vlastní taneční společnost, Polina je snímkem o dospívání, ve kterém je onen balet i moderní tanec prostředkem, jakým se vyjadřuje hrdinčino (ne)vztahování se ke světu a lidem kolem sebe.
Dvouprogram POLINA - Personal Shopper byl dobrou ukázkou francouzského artstreamu, tj. výrazně autorských klubových děl nořících se do mysli ústřední postavy, ale využívajících přitom různé žánrové konvence pro oslovení větší části publika. První jmenované drama baletce snažící se o dokonalost řemesla namísto procítění umění vychází ze stejnojmenného grafického románu, který zfilmovala režijní dvojice Angelin Preljocaj a Valerie Muller. Ačkoliv celovečerně režijně debutující Preljocaj vystudoval klasický balet a má vlastní taneční společnost, Polina je snímkem o dospívání, ve kterém je onen balet i moderní tanec prostředkem, jakým se vyjadřuje hrdinčino (ne)vztahování se ke světu a lidem kolem sebe. Vyprávění je omezené po celou dobu na titulní postavu, neposkytuje jednoznačné odpovědi na ambivalentní vodítka, na základě kterých vyhodnocuje situace (nevěra přítele?), a noří se s přibývající stopáží do jejích představ (závěrečná performance). Balet i moderní tanec je "pouhým" ozvláštňujícím prvkem v coming-of-age dramatu, které se na rozdíl od Červených střevíčků nestane klasikou, protože není o samotném umění, ale dalším příběhem o osamostatnění se a hledání místa ve světě po dosažení plnoletosti. Nedosahuje ani působivosti Černé labutě, která se díky přichýlení k subžánru body hororu vyhnula hájemství midcultu (pseudoumění blafujícího hloubku), kolem kterého Polina našlapuje méně opatrně (Juliette Binoche v další roli umělecky založené osoby pronášející moudra o umění).
Upoutávka na film Personal Shopper (2017)
PERSONAL SHOPPER provází pověst kontroverzního titulu již od uvedení v Cannes, kde byl převážně špatně přijat kritickou obcí, rozpačitě diváckou a od poroty v čele s provocauteurem Paulem Verhoevenem režisér a scenárista Olivier Assayas obdržel Cenu za režii. Často se uvádí, že po metafikci Sils Maria se jedná o druhou tvůrcovu spolupráci s herečkou Kristen Stewart, ale není podstatné opětovné spojení s hvězdou, nýbrž typ postavy, od které se u Assayase vše odvíjí. V jeho snímcích se často protagonisté či protagonistky ztrácí ve své profesní a společenské roli, stírá se hranice mezi fikcí a "skutečností". V metafikci Irma Vep asijská star Maggie Cheung představuje sebe sama ve filmu o natáčení předělávky klasického seriálu Upíři (1915-1916) Louise Feuillada.
V cyberpunku Demon Lover je skutečná identita špiónky Diane de Monx zpochybňována a ocitá v kybernetickém světě korporace, vůči jejímž praktikám původně bojovala. V rodinném dramatu Život je peklo bývalá rockerka Emily hledá po smrti svého manžela a po divokých osmdesátkách životní stabilitu, jenže střídá různé kontinenty i jazyky a pevný bod v životě představuje pouze její syn. V metafikční dramedii Sils Maria se herečka Maria Enders (v podání Juliette Binoche, jak jinak) připravuje na úlohu v předělávce titulu, který ji před mnoha dekádami proslavil.
Personal Shopper p
ojednává o nákupčí pro druhé - do čehož spadá vedle pořizování oblečení modelkám i setrvání v bytě druhých pro odhalení možného ducha - nucené konfrontovat se s životními volbami a vlastní smrtelností, kterou spustí skon bratra se stejnou nemocí. Snímek lze kritizovat jako Assayasovu manýru, protože obsahuje jeho oblíbený typ postavy (zmizení ve svém povolání, objevování identity a konfrontování se s minulostí), stylistické postupy (snímání v polocelcích a detailech s nízkou hloubkou ostrosti a chladnou barevnou paletou), témata (ztrácení se v nových technologiích, nahrazení vlastní identity převzetím role někoho druhého...) i některé strategie vyprávění (splývání "skutečnosti" a představ ala Demonlover, hledání sebe sama putováním po různých místech ala Život je peklo atd.).
Taková výtka by ovšem znamenala opomíjet, v čem se liší a v čem je komplexnější než ostatní zmíněné. Zatímco u předešlých "assayasovek" bylo možné určit jeden konkrétní žánr k nim příslušející, u této se nabízí hned několik žánrových škatulek, od nichž se bude odvíjet následná rekonstrukce dění a interpretace díla. Personal Shopper je možné vnímat jako: 1.) psychologickou studii, ve které si ona nákupčí vše namlouvá kvůli rodinné tragédii jakožto katalyzátoru všeho, a tak jsou ostatní žánrové prvky (duchové, možná vražda, nevyžádané zprávy...) projevy její neznačené mentální a percepční subjektivity;
2.) duchařský horor, ve kterém povolání a určité paranormální schopnosti slouží jako záminka k vyjasnění si některých věcí s mrtvým bratrem, přičemž technologie představuje jedno z možných spojení v materiálním světě opomíjejícím spiritualitu; 3.) technologický thriller, ve kterém někdo povolání hrdinky a přístup k médiím (notebooku modelky, telefonu protagonistky) zneužívá k vlastnímu obohacení se. Platné jsou všechny tři způsoby diváckého rámování, přičemž je možné k celku přistupovat i jako k žánrovému kříženci, což je u takto ambivalentního artstreamu dané vnímáním publika, postojů, životních a diváckých zkušeností. Výsledkem je komplexní masterpiece.
Upoutávka na film Na mléčné dráze (2017)
Podobný hodnotící soud by šel napsat o NA MLÉČNÉ DRÁZE, pokud by autor těchto řádků splňoval následující podmínky: 1) považuje za nepřekonatelný vrchol kinematografie 60. léta, zejména evropské nové vlny (především československou a maďarskou), k nimž je třeba se neustále navracet v podobě nenápaditých citací (epilog s přírodninami uspořádanými jako mapa země z Ovoce stromů rajských jíme) a úmorných variací (pronásledovatelé-oběť jako od Miklóse Jancsóa); 2.) nemá magický realismus za vyčpělou poetiku, která se u jednoho bývalého pražského studenta vyčerpala při nejlepším na začátku tohoto tisíciletí, až nabobtnala do epizodické verze groteskních výjevů a metaforických banalit; 3.) smýšlí nacionalisticky a normativně, protože ženu a vlast je třeba chovat v srdci.
Výše podepsaný, píšící o sobě ve třetí osobě, ani jednu ze tří podmínek nesplňuje, a tak u posledního Kusturicova bijáku trpěl. Chápe, že onen jugonostalgik pokračuje v linii poetizovaných autobiografií, ale myslí si, že zrovna tato art-terapie vypořádávající se s tzv. "mírovým bombardováním" je spíš diagnóza. A myslí si, že bez skladatele Gorana Bregoviće, ženoucího svým (turbo)folkem vše kupředu, a (spolu)scenáristy Gordana Mihiće, držícího jednotnou formu i poetiku, Kusturicův celovečerák po deseti letech vedle autorské soudnosti propadnuté do undergroundu pozbyl i múzičnosti a soudržnosti.
Upoutávka na film Ulička slávy (2016)
Naopak (post)válečná metafikce Anga Lee ULIČKA SLÁVY má pouze ten nedostatek, že ne všechna kina na ni jsou připravena. Nemyslím tím špatně naklikané titulky, které zamezovaly porozumění neangličtinářům/kám (specialita GAC), ale technologický rozměr: 4K, 3D a 120 snímků za sekundu (unikát) namísto americké/evropské normy 24/25 fps. Daná volba (vysoké rozlišení, třetí rozměr, neobvyklá snímkovací frekvence) není pouhou atrakcí, která má na dostatečně vybavených projekčních místech navýšit vstupné, ale zjevně promyšlenou součástí díla vypovídajícího o médiích jako součásti (anti)válečné propagandy.
PERSONAL SHOPPER provází pověst kontroverzního titulu již od uvedení v Cannes, kde byl převážně špatně přijat kritickou obcí, rozpačitě diváckou a od poroty v čele s provocauteurem Paulem Verhoevenem režisér a scenárista Olivier Assayas obdržel Cenu za režii. Často se uvádí, že po metafikci Sils Maria se jedná o druhou tvůrcovu spolupráci s herečkou Kristen Stewart, ale není podstatné opětovné spojení s hvězdou, nýbrž typ postavy, od které se u Assayase vše odvíjí. V jeho snímcích se často protagonisté či protagonistky ztrácí ve své profesní a společenské roli, stírá se hranice mezi fikcí a "skutečností". V metafikci Irma Vep asijská star Maggie Cheung představuje sebe sama ve filmu o natáčení předělávky klasického seriálu Upíři (1915-1916) Louise Feuillada.
V cyberpunku Demon Lover je skutečná identita špiónky Diane de Monx zpochybňována a ocitá v kybernetickém světě korporace, vůči jejímž praktikám původně bojovala. V rodinném dramatu Život je peklo bývalá rockerka Emily hledá po smrti svého manžela a po divokých osmdesátkách životní stabilitu, jenže střídá různé kontinenty i jazyky a pevný bod v životě představuje pouze její syn. V metafikční dramedii Sils Maria se herečka Maria Enders (v podání Juliette Binoche, jak jinak) připravuje na úlohu v předělávce titulu, který ji před mnoha dekádami proslavil.
Personal Shopper p
ojednává o nákupčí pro druhé - do čehož spadá vedle pořizování oblečení modelkám i setrvání v bytě druhých pro odhalení možného ducha - nucené konfrontovat se s životními volbami a vlastní smrtelností, kterou spustí skon bratra se stejnou nemocí. Snímek lze kritizovat jako Assayasovu manýru, protože obsahuje jeho oblíbený typ postavy (zmizení ve svém povolání, objevování identity a konfrontování se s minulostí), stylistické postupy (snímání v polocelcích a detailech s nízkou hloubkou ostrosti a chladnou barevnou paletou), témata (ztrácení se v nových technologiích, nahrazení vlastní identity převzetím role někoho druhého...) i některé strategie vyprávění (splývání "skutečnosti" a představ ala Demonlover, hledání sebe sama putováním po různých místech ala Život je peklo atd.). Taková výtka by ovšem znamenala opomíjet, v čem se liší a v čem je komplexnější než ostatní zmíněné. Zatímco u předešlých "assayasovek" bylo možné určit jeden konkrétní žánr k nim příslušející, u této se nabízí hned několik žánrových škatulek, od nichž se bude odvíjet následná rekonstrukce dění a interpretace díla. Personal Shopper je možné vnímat jako: 1.) psychologickou studii, ve které si ona nákupčí vše namlouvá kvůli rodinné tragédii jakožto katalyzátoru všeho, a tak jsou ostatní žánrové prvky (duchové, možná vražda, nevyžádané zprávy...) projevy její neznačené mentální a percepční subjektivity;
2.) duchařský horor, ve kterém povolání a určité paranormální schopnosti slouží jako záminka k vyjasnění si některých věcí s mrtvým bratrem, přičemž technologie představuje jedno z možných spojení v materiálním světě opomíjejícím spiritualitu; 3.) technologický thriller, ve kterém někdo povolání hrdinky a přístup k médiím (notebooku modelky, telefonu protagonistky) zneužívá k vlastnímu obohacení se. Platné jsou všechny tři způsoby diváckého rámování, přičemž je možné k celku přistupovat i jako k žánrovému kříženci, což je u takto ambivalentního artstreamu dané vnímáním publika, postojů, životních a diváckých zkušeností. Výsledkem je komplexní masterpiece.
Podobný hodnotící soud by šel napsat o NA MLÉČNÉ DRÁZE, pokud by autor těchto řádků splňoval následující podmínky: 1) považuje za nepřekonatelný vrchol kinematografie 60. léta, zejména evropské nové vlny (především československou a maďarskou), k nimž je třeba se neustále navracet v podobě nenápaditých citací (epilog s přírodninami uspořádanými jako mapa země z Ovoce stromů rajských jíme) a úmorných variací (pronásledovatelé-oběť jako od Miklóse Jancsóa); 2.) nemá magický realismus za vyčpělou poetiku, která se u jednoho bývalého pražského studenta vyčerpala při nejlepším na začátku tohoto tisíciletí, až nabobtnala do epizodické verze groteskních výjevů a metaforických banalit; 3.) smýšlí nacionalisticky a normativně, protože ženu a vlast je třeba chovat v srdci.Výše podepsaný, píšící o sobě ve třetí osobě, ani jednu ze tří podmínek nesplňuje, a tak u posledního Kusturicova bijáku trpěl. Chápe, že onen jugonostalgik pokračuje v linii poetizovaných autobiografií, ale myslí si, že zrovna tato art-terapie vypořádávající se s tzv. "mírovým bombardováním" je spíš diagnóza. A myslí si, že bez skladatele Gorana Bregoviće, ženoucího svým (turbo)folkem vše kupředu, a (spolu)scenáristy Gordana Mihiće, držícího jednotnou formu i poetiku, Kusturicův celovečerák po deseti letech vedle autorské soudnosti propadnuté do undergroundu pozbyl i múzičnosti a soudržnosti.
Naopak (post)válečná metafikce Anga Lee ULIČKA SLÁVY má pouze ten nedostatek, že ne všechna kina na ni jsou připravena. Nemyslím tím špatně naklikané titulky, které zamezovaly porozumění neangličtinářům/kám (specialita GAC), ale technologický rozměr: 4K, 3D a 120 snímků za sekundu (unikát) namísto americké/evropské normy 24/25 fps. Daná volba (vysoké rozlišení, třetí rozměr, neobvyklá snímkovací frekvence) není pouhou atrakcí, která má na dostatečně vybavených projekčních místech navýšit vstupné, ale zjevně promyšlenou součástí díla vypovídajícího o médiích jako součásti (anti)válečné propagandy.Válečné drama podle knižní předlohy Bena Fountaina nevypraví pouze o post-traumatické stresové poruše, kdy devatenáctiletý voják Billy Lyn po návratu domů kvůli mediálnímu cirkusu znovu prožívá (ne)příjemné zážitky z výcviku a boje v Iráku. Pokud by si PTSD měl Leeho snímek jako ústřední téma, nevyčníval by oproti ostatním. Nelišil by se od Mariňáka, ve kterém se protagonista taktéž nevrátil z boje ani po svém odletu z Blízkého východu domů, i když důvodem jeho frustrace bylo nevystřelení si, nikoliv mediální proslavení se záchranou jednoho (amerického vojáka) a vraždou jiného (muslimského nepřítele).
Byla by až moc podobná Americkému sniperovi, s nímž dokonce sdílí výstavbu vyprávění v podobě střídání minulé a současné roviny na bázi izolovaných bloků zodpovídajících konkrétní otázku položenou v jedné z časových linií. Nejblíže má k jiné eastwoodovce, a to Vlajky našich otců, protože oba počiny jsou o tvorbě ikon (válečných hrdinů a obrazů války reprodukovaných pro veřejnost v rámci propagandistické mašinérie) a popasování se s touto úlohou po válečném traumatu. Přes vší podobnost s ostatními uvedenými Ulička slávy vyčnívá díky svému metafikčnímu rozměru, protože součástí zápletky je i vyjednávání o natočení filmu na základě válečné zkušenosti mediálního hrdiny. Vypovídá o tom, že v podstatě nelze natáčet anti/válečné počiny, aniž by se ty staly součástí mediální propagandy odvislé od zkušeností a interpretace mediálního obsahu.
Upoutávka na film Naprostí cizinci (2017)
O úloze médií byla i italská dramedie NAPROSTÍ CIZINCI, jejíž poselství budoucím generacím zní, že lidé se od druhých nedokážou odpoutat, přestože by to bylo pro jejich dobro. A že do technologie ukrýváme před ostatními i před sebou, kým skutečně jsme, ale nejsme schopni si to přiznat. Pokud se vám předchozí interpretace zdála banální, bude tak na vás podobně působit na tribeckém festivalu z nějakého důvodu za scénář oceněný film. I v Itálii totiž mají svou obdobu hřebejkovin, které chtějí o společnosti vypovídat za pomocí figurek, předvídatelných zvratů a patetických gest.
Oproti tomu rodinná dobovka ŽENY 20. STOLETÍ, nominovaná za původní scénář na Oscara, je dokladem toho, že dobře odpozorované a odposlouchané postavy spolu s nahlížením sedmdesátkového feminismu z různých perspektiv stačí na nadprůměrnou podívanou. A že se Mike Mills jakožto režisér a scenárista v jedné osobě ani napotřetí neopakuje, i když stále vypráví o (předčasném/pozdním) uvědomování si sebe sama ve vztahu ke společenským otázkám (queer identity, feminismu...).
Pro úplnost třeba dodat, že některá ze zhodnocených děl měla či brzy budou mít oficiální premiéru. Personal Shopper koncem dubna (27. 4.,) ostatní z nasazených v průběhu května, tj. Na mléčné dráze a nerecenzovaná - protože neviděná - Lady Macbeth 11. 5. a Polina 25. 5. Uličku slávy distributor přislíbil alespoň na modrých discích začátkem června (7. 6.), a to jak na BD, tak i - se zvýšenou snímkovací frekvencí na 60 fps - na UltraHD! Kdo není omezen/a na Ozvěny, protože jinak se do krajských měst až na festivaly filmová kultura moc nedostává, neměl/a by si někeré příspěvky do evropského artstreamu nechat v kině ujít. A americké indie v alespoň částečně zamýšlené podobě byste neměli minout v domácím kině.
Upoutávka na film Ženy 20. století (2016)
Byla by až moc podobná Americkému sniperovi, s nímž dokonce sdílí výstavbu vyprávění v podobě střídání minulé a současné roviny na bázi izolovaných bloků zodpovídajících konkrétní otázku položenou v jedné z časových linií. Nejblíže má k jiné eastwoodovce, a to Vlajky našich otců, protože oba počiny jsou o tvorbě ikon (válečných hrdinů a obrazů války reprodukovaných pro veřejnost v rámci propagandistické mašinérie) a popasování se s touto úlohou po válečném traumatu. Přes vší podobnost s ostatními uvedenými Ulička slávy vyčnívá díky svému metafikčnímu rozměru, protože součástí zápletky je i vyjednávání o natočení filmu na základě válečné zkušenosti mediálního hrdiny. Vypovídá o tom, že v podstatě nelze natáčet anti/válečné počiny, aniž by se ty staly součástí mediální propagandy odvislé od zkušeností a interpretace mediálního obsahu.
O úloze médií byla i italská dramedie NAPROSTÍ CIZINCI, jejíž poselství budoucím generacím zní, že lidé se od druhých nedokážou odpoutat, přestože by to bylo pro jejich dobro. A že do technologie ukrýváme před ostatními i před sebou, kým skutečně jsme, ale nejsme schopni si to přiznat. Pokud se vám předchozí interpretace zdála banální, bude tak na vás podobně působit na tribeckém festivalu z nějakého důvodu za scénář oceněný film. I v Itálii totiž mají svou obdobu hřebejkovin, které chtějí o společnosti vypovídat za pomocí figurek, předvídatelných zvratů a patetických gest. Oproti tomu rodinná dobovka ŽENY 20. STOLETÍ, nominovaná za původní scénář na Oscara, je dokladem toho, že dobře odpozorované a odposlouchané postavy spolu s nahlížením sedmdesátkového feminismu z různých perspektiv stačí na nadprůměrnou podívanou. A že se Mike Mills jakožto režisér a scenárista v jedné osobě ani napotřetí neopakuje, i když stále vypráví o (předčasném/pozdním) uvědomování si sebe sama ve vztahu ke společenským otázkám (queer identity, feminismu...).
Pro úplnost třeba dodat, že některá ze zhodnocených děl měla či brzy budou mít oficiální premiéru. Personal Shopper koncem dubna (27. 4.,) ostatní z nasazených v průběhu května, tj. Na mléčné dráze a nerecenzovaná - protože neviděná - Lady Macbeth 11. 5. a Polina 25. 5. Uličku slávy distributor přislíbil alespoň na modrých discích začátkem června (7. 6.), a to jak na BD, tak i - se zvýšenou snímkovací frekvencí na 60 fps - na UltraHD! Kdo není omezen/a na Ozvěny, protože jinak se do krajských měst až na festivaly filmová kultura moc nedostává, neměl/a by si někeré příspěvky do evropského artstreamu nechat v kině ujít. A americké indie v alespoň částečně zamýšlené podobě byste neměli minout v domácím kině.
